Lucinajzík Hajzlík

Člověk se celý život honí za vrcholem ...
chce dosáhnout něčeho na co ani nevidí .. a tak přehlíží vše co je kolem něj ..
To co a kdo jsme v dnešním světě rozhodují papíry ...
papíry které si tam maximálně můžu hodit do rámečku a dát si to na zeď v kanclu ..
Udělám základku co dostanu ? Papír
uděláme střední školu .. co dostaneme ? Papír
uděláme vysokou školu co dostaneme ? Papír
Uděláme jakékoliv zkoušky co dostaneme ? Papír
Uděláme řidičák co dostaneme ? ... otázka za milion .. ano Papír ..
a tyhle papíry mají rozhodovat o tom kdo jsme a o naší inteligenci ?! ...
Heh -_-
Od školky nás učí , že musíme být první a ve všem nejlepší ...
(kdo první doběhne ke stromu je nejlepší a kdo poslední je nula ) ...
Ve škole nás vlastně neučí historii , neučí nás ani fyziku , ... jediné co nás učí je být papouškem ...
vlastně se učíme jen opakovat na zpaměti to , co nám říká učitel ..-.-
A tak to tu máme .. vyrostl další naprogramovaný robot , bez vlastních názorů ..
Nechceme být za žádnou cenu ti poslední a tak se rovnou ženeme za tím nejlepším co je ...
až přehlížíme to co jsme opravdu chtěli ..
a až na konci na tzv vrcholu kterého sme dost možná ani nedosáhneme si uvědomíme ...
ale to už bude pozdě...

View more

jako dvě mince ...
taky má dvě strany ...
Máš odvrácenou tvář , kterou jsem nikdy nechtěla poznat
A pak tu , kterou denně ukazuješ světu ...
tvá tvář je jako faleš ...
přetvářka
Žijeme v domnění, že všechny lidé často se objevující okolo sebe dobře známe a jsme si plně vědomi jejich totožnosti. Známé důvěrné obličeje, které potkáváme téměř denně a s nimiž se mnohdy bezstarostně bavíme, svěřujeme se jim. Můžeme ale vědět, neskrývá-li se někdo pouze pod věrohodnou maskou, přes kterou je skryta jeho pravá tvář, jeho pravá povaha, opravdové starosti - zkrátka jeho skutečná stránka nelíčená žádnou faleší, která nás mate svými intriky nastřaženými jako pasti pro hlupáky, kteří si nedávají dostatečný pozor? Za maskou, jež se nezaměnitelně liší od pravého obličeje, který pečlivě střeží a ukrývá našemu zraku, jako pomstychtivý král držící ve věži svou krásnou dceru.

View more

A
začátek , konec
začátek konců
hmmm zní to to zajímavě ^^
-začátek konců- 1
Bylo mi 6 let ,když jsem přišel o otce i matku .
Život jim sebrala válka , lépe řečeno atomová bomba.
Od té doby šel celý můj život do háje . Stal se ze mě žebrák , neměl jsem kde spát , neměl jsem žádnou rodinu co by se mě ujala , neměl jsem vůbec nic.
Nevěděl jsem co mám dělat , kam mám jít.
O dva roky mě zatkli za drobné krádeže a následně mě soud poslal do sirotčince .
Až tam tehdy mi nastali těžké časy. Byl jsem vyhublý a slabý , neuměl jsem se bránit , neuměl jsem vlastně skoro vůbec nic . Jen stát a přijímat rány .
Každý den jsem musel snášet ten teror , každý den jsem usínal s bolestmi a modřinami po celém těle.
Až jednoho jsem dostal možnost z toho strašného místa utéct.
Bylo pozdě v noci a já měl celý sirotčinec prostudovaný stačilo jen proklouznout pod plotem který byl 20 cm nad zemí .. díky mému hubenému tělu jsem se tam vešel jako nic .
Vzal jsem si z kuchyně pár krajíců chleba a sýr , lahev mléka a běžel co možná nejrychleji k plotu.
Podplazil jsem se pod ním a pak mě napadlo , že vlastně nemám jít.
Nikdo mě nechce , nikdo nepotřebuje , že jsem jen nepotřebný odpad na této planetě co si říká Země.
S pocitem prázdnosti a bezvýznamnosti jsem se vydal přímo za nosem .
Šel jsem až do rána , když mi došli síly a já usl před Pekařstvím.
Když jsem se probudil ležel jsem v teplé posteli a vedle sebe jsem měl talíř s čerstvým chlebem a kusem jetrnice .V duchu jsem se modlil aby to nebyl jen krásný sen , když v ten moment přišla do dveří postarší paní a vlídně se na mě usmála : Dobré jitro mládenče jak pak ses tu ocitl ?
Neměl jsem vlastně co ztratit a důvod klamat a tak jsem ji řekl celý svůj příběh .
Žena mě pohladila po vlasech a řekla mi větu , kterou si v srdci odnesu až do hrobu :No Však mi se tu už o tebe postaráme toto je ode dneška tvůj pokoj , staneš se součástí naší rodiny a na oplátku tu budeš pomáhat , tedy jestli o to vůbec stojíš ?.
Oči se mi zalili slzami a já to pojmul tak , že to je to je nový začátek .. můj nový začátek.
Pohlédl jsem na Ženu a přikývl jsem a plakal jak malé dítě , kterým jsem tehdy ještě byl.
Dny týdny měsíce pomalu plynuly až se rok sešel s rokem. psalo se 22.11 1939 .
Bylo mi právě 15 let , když jsem měl slavit své první narozeniny nebo spíš jak to má nová matka nazývala den" osvojenin ".
Matka mi upekla nádherný vanilkový dort na kterém svítila jediná svíčka .
Sfoukl jsem svíčku s tajným přáním , aby tento pocit , už trval navždy, když se ohlídnu zpět uvědomuju si jak směšné to přání bylo ..nic není navěky. V momentu , kdy jsem rozbaloval svůj první dárek , plný nadšení a očekávání k nám do bytu vtrhli Němci začali po nás střílet , instinktivně jsem běžel k otevřenému oknu , vyskočil jsem z okna když v tom mi kulka proletěla ramenem , bolestí jsem zaskučel ,ale běžel dál , nechal jsem tam zabít všechny které jsem tak miloval , všechny co mi dali novou šanci žít :Matku , otce a mladší sestru Anežku.

View more