Však bál se. Bál se, aby jeho píšťala nehrála jako vždy. I když dívka byla ztělesněním nevinnosti, bál se, že by si jeho nástroj vzal i ji. Nesnášel své poslání, které mu bylo vnuceno, toužil po lásce, po štěstí - být jako normální člověk. Lidé se ho báli, vyhýbali se mu, nebo se mu tiše posmívali pro jeho špinavou práci. Bylo pro něj zvláštní cítit strach či dokonce nenávist, nové a neobjevené. Měl poslání - život bez emocí, bez blízkých a na cestách - a přesto začínal cítit jako každý druhý. A mohla za to bytost před ním. Seděla ve vysoké trávě, srpek měsíce osvěcoval její nastavenou tvář vstříc nebi, rozpuštěné černé vlasy se třpytily pod náporem tisíců hvězd. Obyvatelé nedaleké vesničky měli zakázáno v noci vycházet ven, dokud muž nedokončí svou práci, a přesto někdo neuposlechl. Zahlédl ji již při svém příchodu, samu nevinnost, která z ní doslova sršela. Přitahovala ho a lákala jako plamínek můru. Nesměl s ní ale ani promluvit. Neměl by se na ni ani dívat. Ještě se chvilku kochal pohledem na její klidnou tvář, dokud se nerozhodl odejít a zapomenout na ni. V tom se ale její oči střetly s těmi jeho. Hrklo v něm, polilo ho horko, připadal si jak přistižen při činu. 'Provinilost? Další cit?', podivoval se v duchu. Cítil, jakoby vše v okolí utichlo, šelestění větru zmizelo, noční cvrčci přestali hrát... Hleděli si do očí, bez hnutí, beze slov, bez křiku. Najednou se dívčina ruka lehounce zvedla a poklepala na místo vedle sebe. Jeho nohy byly těžké jako z olova, přesto však uposlechly, v hlavě měl zmatek a zároveň prázdno, když si sedal vedle dokonalé bytosti, nespouštíc z ní oči. Dotkla se jeho ramene a zatlačila, až ho donutila si lehnout do měkké trávy. Napodobila jeho počin a znovu se zahleděla na nebe. Jeho píšťala vyklouzla skrz pláště a protestně se odkutálela stranou. Jeho prsty ho svrběly pod nátlakem ji rychle chytit a nepustit, nechal je ale tam, kde byly. Rozhodl se vzdát se svého poslání. A normálně žít.
Kdo z vás ví, o kom je tenhle můj oblíbený příběh, získá zlatého bludišťáka.
View more
