Darkness DeStation

Děkuji, děkuji 😊😊
Jelikož mám momentálně opět jeden ze svých krizových stavů, nemám nikoho ani nic, co by mi dělalo největší radost. Tedy kromě psa a koček, ale .. o těch tady mluvím dost, takže tohle už je známá věc.
Zato mám ale plno radostí, které mi pomáhají přežít ten. Například, když se normálně vyspím - což znamená déle než hodinu v kuse a méně, než šestnáct hodin v kuse a nebo když normálně jim - což zase znamená více, než vůbec a méně než "sežeru co vidím". Střední cesty pro mě totiž očividně přestaly existovat.
Nebo když s někým zvládnu delší dobu v kuse mluvit nebo jakkoli komunikovat a nerozbrečím se nebo z dané komunikace neuteču. A nebo celkově, když zvládnu vyjít do společnosti bez pocitu, že je to nejhorší mučení na světě.
Ono mi vlastně stačí už jenom to, když je venku hezky. A když můžu chvíli pozorovat rozmanitý život ptactva v našem krmítku. Jít se projít ven se psem. Chvíli lenošit s čičinama. Přečíst si knížku a na chvíli se dostat do jiného světa. Když se na mě venku někdo usměje a rozbije tu atmosféru nevrlého davu. Když mě někdo (upřímně) pochválí nebo mi (upřímně) polichotí. Když se mi podaří vidět něco, co nevidím tak úplně každý den - stačí, aby to byla i obyčejná srnka. Když někomu z těch, na kterých mi záleží, záleží alespoň trochu i na mě. Když si můžu dát čaj. Když mě někdo alespoň trochu chápe a nebo mi věří, že to zvládnu. Když se zase a znova naučím mít se o něco více ráda a věřit si. Když někomu udělám radost nebo někoho rozesměju. Když ..
Je toho spousta. Je to spousta drobností, kterých si já ani většina lidí nevšímáme, když jsme spokojení. Ale teď, teď si toho všímám milionkrát více a jsou to pro mě kotvy, které mě drží při životě a dodávají mi sílu prát se s tím vším dál a nakonec to znovu, jako už tolikrát předtím vyhrát.

Ne, starat se o své zdraví opravdu není těžké. Ne, starat se o to, aby byl člověk spokojený, ať už sám se sebou nebo se svým životem taky není těžké. A .. omluv mě, ale kde přesně jsem tady chtěla politovat?
Nejsem robot. Nikdo z lidí není robot. Když se něco pokazí, ať už jakoukoli příčinou v hlavě nebo v těle, nejde prostě jenom zajít do opravny, nechat si vyměnit součástky nebo se nechat přeprogramovat a pak vesele dál fungovat xy let - dokud znovu nenastane čas navštívit opravnu.
Ne, když se něco pokazí, většinou to bývá běh na dlouhou trať a nikdo člověku nezaručí, že se mu jeho problémy nevrátí, i když se zdá, že už je porazil. Problémy se prostě vracet můžou, s tím nikdo nic neudělá. Já to moc dobře vím. A právě proto, že to moc dobře vím, byla jsem na tu možnost připravená.
Takže místo toho, abych se hroutila, nechávala se litovat, sváděla všechno na ostatní a utápěla se v tom, stojím tomu čelem. Bojuju s tím a dělám všechno proto, aby mi co nejdřív bylo zase lépe a abych zase mohla normálně žít. A ne, NENÍ TO TĚŽKÉ. Je to otravné. Je to zdlouhavé. Občas je to vyčerpávající. Ale není to těžké. Stačí jenom chtít.
A - než tě to napadne - to, že někam napíšu, že je mi mizerně nebo že mám problémy, to není stěhování si ani potřeba nechávat se litovat. To je prostě jenom obyčejný fakt. Sdělení toho, jak to je. Nevidím totiž důvod, proč nepřiznat, že i já jsem občas slabá. Stejně tak, jako je občas slabý každý z vás.