Robin

Zápis ze 31. 1. 2023

---

Zdálo se mi, že sedím za svým stolem na kolejním pokoji v Suceavě, a na parapet začalo sedat více ptáků, než by bylo obvyklé. Nejprve kavky, pak dva havrani. To byl taky moment, kdy jsem si uvědomil, že sním. Přímo si pamatuji, že jsem si v duchu řekl: havrani se nikdy nepřiblíží, když jsem u okna takhle blízko - tím pádem tohle nemůže být skutečné.
Jak jsem předjal již v jiných zápisech, takové uvědomění nikdy nevede k něčemu dobrému. A po předchozích zkušenostech mám z nočních můr jiných než žraločích strach. Možná se stávám vyloženě srabem.
A tak jsem se, jako už dvakrát předtím, pokusil udělat onen "podvod": přivolat žraloky vědomě, ale pro člověka neškodný druh, nějakého z čeledi pruhovcovitých. Již dříve se mi tak podařilo dění zvrátit do čehosi výhružného, ale mírnějšího.
Tentokrát se mi to však nepodařilo, a tak jsem odevzdaně pokračoval v práci, kterou jsem u stolu dělal.
A černí ptáci mi dělali společnost; usedali na parapet a krmili se jako obvykle.
Pak jsem periferním viděním zaznamenal stín podstatně větší, než by bylo obvyklé. Pomalu, abych se vyvaroval prudkých pohybů, jsem vytočil hlavu do strany.
Na parapetu seděl usazený obří pták s uhlovým peřím a hlavou holou, jako by její maso bylo obnaženo: kondor si nonšalantně upravil pírka na křídlech a pak upřel pohled přímo na mě.
Uvažoval jsem překvapivě střízlivě, usoudil jsem nejprve, že takové zvíře přeci musí někomu patřit - na spáru mu však kroužek chyběl.
Po chvíli jsem se opatrně zvedl a když se zvíře posunulo směrem k části okna, která se dá otevřít, pochopil jsem, že chce dovnitř. Pustil jsem ho.
Vlétl dovnitř a pohodlně se usadil na mém stole. Mluvil jsem na něj, zatoužil jsem se ho dotknout a on mi to dovolil; jeho peří bylo překvapivě hladké a tuhé na dotek.
S určitým pobavením jsem si uvědomil, že takový pták jistě nepřišel pro kočičí granule, zahleděl se mu do malých očí a on mi ten pohled intenzivně opětoval - a proboha, těžko se popisuje, co jsem v nich spatřil: nekonečno, galaxie, jako by tam byla ukryta tajemství, která člověk nemá znát. A žraloky. Přinesl je s sebou a držel je "v sobě". Kroužili, ale daleko odsud, jejich realita byla totiž té současné vzdálená. Nyní byl mementem kondor.
Pochopil jsem, že jsou si však se žraloky velmi podobní, a stejně podobný je i princip. Přesto jsem však nedokázal předvídat další dění: jakkoliv by to k tomu vybízelo, nemyslel jsem, že čekal na mou smrt.
Sálal z něj však hlad.
Ovládnut snovou logikou, jako by to byla ta nejpřirozenější věc, jsem vytáhl svůj kapesní nůž a přesnými pohyby si z předloktí levé ruky vyřízl tenký plátek masa. Nekrvácelo a ani nebolelo v běžném slova smyslu. Nabídl jsem mu ho. Sežral ho.
S jakousi samozřejmostí jsem si své zranění začal ošetřovat a on mě celou dobu mlčky pozoroval. A pak, když jsem byl hotov, jsem se ho chtěl dotknout podruhé, méně opatrně. To už mi nedovolil; zamáchal křídly, vyletěl otevřeným oknem ven a usadil se na větev nejbližšího stromu.

View more

Mám ráda pohlednice.
Víte, jak asi každý má nějaký svůj malý niche koníček? Troufám si o sobě říct, že jich mám mnoho, ale posílání pohlednic tu se mnou je v podstatě od chvíle, kdy jsem na různá místa začala cestovat sama - a možná i chvíli před tím.
Líbí se mi, v kolika bodech se ten úplně obyčejný kus tvrdého papíru dotýká těch nejkrásnějších vlastností, co lidstvo má. Kolik drobných gest navíc musíte pro druhého udělat, aby mu pohlednice přišla? Musíte najít místo, kde je prodávají. Musíte vybrat tu nejpěknější z nich, a pak přichází ta část, která každému výletu dodá malou misi: objevit místo, kde vám prodají známku, a poštovní schránku. Bývá to obtížnější, než se může zdát, obzvlášť v zahraničí. A o to větší sranda.
A pak tenhle kousek papíru projde desítkami rukou a prostřídá bůhvíkolik dopravních prostředků, jen aby se dostal ke svému majiteli.
Každá pohlednice tu může zůstat stovky let. Každá z nich křičí - vzpomeň si na mě. Tady jsem byl. Myslel jsem na tebe, když jsem na ni pro tebe na koleni škrábal vzkaz. Mám tě rád.
Mám pohlednicemi polepenou celou nástěnku a kus stěny. A posílám je s láskou nazpátek. I těm, co je nečekaj. Protože mi na nich záleží. A protože je lidstvo tak zkurveně nádherný, že vymyslelo posílání pohlednic.

View more

Zapalovač. Zbožňuju krádeže zapalovačů.

---

Co se ale týče tvého filosofování, které očividně nutně všem potřebuješ sdělit, upřímně řečeno doufám, že si dáváš pozor, aby sis byl naprosto jistý, že druhý o tvůj polibek stojí, a pokud si jistý nejsi, snad si to raději odpustíš.
Za sebe jsem raději, když se mě člověk, se kterým trávím čas (obzvlášť když je to někdo nový a neznáme hranice toho druhého), zeptá, a to na všechno možný - můžu tě obejmout, můžu tě chytit za ruku, můžu na tebe sáhnout. A sama se raději ptám. Ráda souhlas dostávám, ráda ho uděluji, používání slov v kontextu jakékoliv intimity mi připadá neskutečně hot. Případné "ne" nebo "nejsem si jistý" mi pomůže poznat dotyčného lépe a vyvaruju se trapnému momentu, který by nastal, kdyby druhému moje přítomnost díky mému chování byla nepříjemná, a to jen proto, že jsem špatně vyhodnotila vibes.

View more

Sotva jsme se znali, když mi řekl, že mi ukáže místo, o kterým si myslí, že se mi bude líbit. Propletli jsme se totožně vypadajícími ulicemi mezi bytovými domy a pak několika bloky rodinných domků, než jsme zabočili na úzkou cestičku změklou blátem. Bylo to vůbec poprvé, když jsem viděla noční světla toho města, mrkavá a chvějící se.
Nechápu, jak se mi o několik dní později podařilo najít cestu k nočním světlům samotné, ale od té doby jsem tam chodívala v nerozumné pozdní či naopak příliš brzké ranní hodiny najít trochu míru. Brečívala jsem tam a měla vztek a hystericky se smála sama pro sebe.
Mrzí mě, že jsem se s tím místem nerozloučila, myslím, že jsem tam nechala kousíček sebe.
Občas jsem to cestou zpátky vzala kolem jeho domu, jako bych se ujišťovala, že byl skutečnej. Tady jsem mu dala pusu na čelo, když jsme se viděli naposledy.
Chtěla bych se tam jít projít znovu, ale nemyslím si, že se to ještě někdy stane. Nejsou to koneckonců místa, na čem záleží, a jestli je domov tam, kde je srdce, pak je skutečnej domov v tvý hrudi.

---

"A teď vážně, chlape. Jseš v pohodě, nebo mi napřímo lžeš, abych o tebe neměl strach?"
"... je to lepší, než jsem čekala."
Když jsem to típla, rozbrečela jsem se.
Chybí mi.

View more