Původně jsem chtěla říct, že nijak zvlášť, jen mi už druhým rokem hapruje čich.
Když se nad tím ale zamyslím, má to v konečném důsledku mnohem větší dopad, hlavně na vývoj mojí osobnosti. Ještě než přišla první vlna, byla jsem přesvědčená, že rozhodně nezůstanu na soše v Ostravě, chtěla jsem utýct do Brna nebo aspoň přestoupit na malbu, protože tam jsem si byla jakž takž jistá v kramflecích. Pak jsme najednou museli být doma, loučili jsme se s kamarády u piva s tím že "tak ahoj za týden", než se z toho vyklubal mnohem delší časový úsek. Sochařila jsem v polních podmínkách svýho miniaturního pokoje a zjistila jsem, že mě to vlastně baví a vzdát se toho vůbec nechci. Z tý doby taky pochází původní námět mojí loňský bakalářky, což je taky fajn. Jo, nejspíš mi covid dost zhoršil úzkosti, slušně zamával se vztahy u nás na ateliéru, protože ten rok potom to byla fakt divoká jízda, vzhledem k uzavírání okresů a modelování na směny a naší potřebě to všechno odloučení dohnat v co nejkratším čase. Rozhodně to není něco, co bych si toužila zopakovat, ne ve smyslu nejistoty a strachu, ale svým způsob to přineslo i něco dobrýho.
Takže jop, covid mi změnil život neskutečným způsobem. A tahle socha je jednou z těch lepších věcí.

View more