Dá se asi říct, že většinu dne poslouchám hudbu. Neumím to převést takhle na hodiny, ale když je volná chvíle, tak pořád, a že jich je. No a když přijdu domů, tak jí poslouchám nepřetržitě, dokud se mi můj melatonin nevyplaví do těla a nejdu spát. A druhý den zase, znova, v busech, ve škole, o přestávkách a furt. A další dny zase. Někdy slyším hudbu i když jí zrovna neposlouchám, chápete, když nic neslyším, i tak jí slyším. Asi nějaké dozvuky. Tyjo, chtěla bych si teď hrozně s někým povídat o melatoninu a spánku a o hudbě. Docela mě to teď chytlo, ale mám tu kolem sebe jen tmu, no a sebe a se sebou se mi povídá těžce, protože si občas přijdu jako blázen. Líbilo se mi, jak Frusciante zachránil Anthonyho, když selhal zvuk, a The Zephyr song odzpíval tak nějak sám. Kouzlo záchrany mezi sebou samými. Pořád jen koukám na videa s Frusciantem, nedělám už 3 dny nic jinýho. A říkám si sakra, jakto, že jsem ho neobjevila už dřív, jasný, Red hoty znám dost dlouho, kapela mýho dětství, ale je krásný, se k něčemu takovýmu po letech vrátit a nostalgicky si připomínat každou písničku, vážně mám pocit, jako bych je poslouchala už věčnost a to je super. Potřebuju si o nich s někým popovídat. Měla bych tohle psát asi do deníku, ale když, píšu, bolí mě moc ruka. Tak, chápejte..