Divoženka

19. května 2020

---

Zas se cejtim mizerně. V neděli jsem ještě byla venku s Petrem, seděla na lavičce, kouřila a bylo mi hezky. Včera jsem šla do školy kvůli psychologii a pak jsem šla na zmrzku s Domčou. V průběhu lízání rýžovo-kávové zmrzliny jsem si však vzpomněla na hovor s psychiatričkou, který jsme si domluvily dva měsíce dopředu. Domča pak odešla na tramvaj a já jela domů. Po cestě mi napsal David, a tak jsem nakonec skončila na stejné lavičce jako včera, jen o pár metrů dál, se svým přítelem a dvěma litry Braníka. Bylo mi hezky. Slunce jako by prosvítalo jeho bledou kůží, cigaretový kouř se nám mísil s dechem a pivo nás pomalu otupovalo, stejně jako mě Davidovy polibky. Ale dnes jsem sama. A vzpominka na předešlý den bledne a já se jako každý osamělý den snažím své myšlenky utopit v dalším půllitru. Davidova pozornost jako by se koncentrovala jen do okamžiků, kdy jsme byli spolu a v mezičase znovu nabírala energii. Copak je tak těžké, aby mě nějaký muž miloval? Aby musel několik dní sbírat sílu na jeden společný? To bude dobré, říkala jsem si. V pátek už se vrátí domů. Ta naděje ve mně doutnala jako svíčka, která mě poslední dva měsíce držela při životě. Ale za pár dní, za pár dní, už by to nemusela být jen naděje. Kdo ví, jak moc dva měsíce zavřeni na jednom místě dokážou člověka změnit, pokud jsme oba někde jinde? Bude to jako dřív, nebo nás zavřené mříže, přes které jsme si dávali polibky, budou provázet jako stín temné minulosti?

View more

To dost záleží na tom, jak dlouho by tento kurz trval. Ale představme si například vysokoškolský kurz, který trvá po celé tři roky bakalářského studia. To je totiž ideální doba, během které bych ráda kurz vedla a studenty tak dostala přesně tam, kam chci.
První rok bych kurz vedla poměrně tvrdou rukou. Navštěvovali bychom hodně míst. Galerie, náměstí, parky.. v podstatě cokoli. Místa, kde je rušno, i místa, kde je klid. Přírodu i velkoměsta. Chodili bychom na kulturní akce, do kaváren, ale i do zašlých uliček a továren. Na tomto místě bychom strávili nějaký čas a každý ze studentů by měl možnost dostat zde inspiraci, kterou potřebuje, aby mohl napsat něco, co s tímto místem souvisí a co pro něj představuje. První rok bych byla také hodně nápomocná, radila o možnostech témat i provedení. Zaměřovala bych se na praxi, doporučila bych jim co nejvíce objevovat, co nejvíce mluvit s lidmi a co nejvíce číst.
S postupem času bych pomalu zvolňovala. Jakmile bych měla pocit, že jsem studenty vzala na hodně různorodých míst a zkusila s nimi mnoho různých nápadů, nechala bych je si najít svůj osobitý styl. Nechávala bych je, aby chodili na místa, která je sama přitahují a aby se nechali vést svým vlastním úsudkem a srdcem, protože každý spisovatel ví, co je jeho téma a co ne. Co ho přitahuje a o čem psát jednoduše nemůže.
Ráda bych také studentům dávala různá malá cvičení na procvičení jejich schopností. Maličké úkoly rozšiřující jejich bystrost a vnímavost. Maličká cvičení, aby si osvojily všechny možné techniky a postupně si z nich vytáhli tu svou.
Za jednou knihou je vždy mnoho přeškrtaných papírů, vytržených spánek, mnoho opakovaných vět, probdělých nocí a také mnoho lidí. Nechávala bych je tedy, aby získali co nejvíce praxe, aby poznávali své možné budoucí společníky a zajímavé lidi, aby poznávali a objevovali, co je pro ně to pravé a aby poznávali svět. A nakonec bych je do něj s radostí, jako hrdá matka, vypustila.

View more

Vztah na dálku, stejně jako společné bydlení je pro mě určitá forma zkoušky, jestli je pro vás partner ten pravý a jestli spolu zvládnete fungovat.
Myslím, že to některým lidem může vyhovovat a jistě to předejde nudě ve vztahu, ale na druhou stranu takto lidé můžou spolu krásně žít třeba pět let a když se k sobě nakonec sestěhují, tak zjistí, jak moc si ve skutečnosti nerozumí.
Já bych se vztahu na dálku nebránila, ale musela bych vědět, že je to pouze dočasně a ne na moc dlouhou dobu, protože bych nerada ztrácela čas s někým, o kom nakonec zjistím, že s ním nedokážu žít.
Každopádně tohle si musí každý pár nastavit sám podle vlastních potřeb a každé rozhodnutí by si měl dobře rozmyslet. Ale i kdyby ne, život je o tom, dělat chyby a pak je dělat znovu, takže i kdyby to nevyšlo pětkrát nebo desetkrát, alespoň už po jedenácté budete vědět.

View more

Přála bych si přečíst spousty, spousty knih.
☁︎ všechny knihy od Čapka a Nesbeho
☁︎ novou knihu na motivy série Stiega Larssona
☁︎ Smrt krásných srnců
☁︎ Sonety od Shakespeara
☁︎ Romeo, Julie a tma
☁︎ Pianista
☁︎ Nesnesitelná lehkost bytí
☁︎ všechny knihy H. P. Lovecrafta
☁︎ Šifra mistra Leonarda
☁︎ Zlodějka knih
☁︎ všechny sbírky prokletých básníků
☁︎ knihy anglického realismu (George Sand, Emily Brönte, Jane Austen apod.)
☁︎ Vánoční koledu od Dickense
☁︎ Dobrodružství Toma Sawyera

---

..a spousty dalších. Mám mnoho zapsaných knih o ženách, seberozvoji, fungování lidského těla, sociologii, přírodě, spousty knih různých žánrů a období. Miluju čtení. Přála bych si jednou vlastnit obrovskou knihovnu a nejen ji mít, ale také věnovat spoustu času jejímu čtení.
Nedokážu ani popsat, jaké pocity ve mně čtení vyvolává. Je to jako velmi hluboká vášeň, která ani po letech nezeslábne nebo nevyprchá, ale naopak mě bude hřát jako oheň v krbu nebo svíčka za zasněženým oknem.

View more

Před pár dny k nám začala chodit toulavá kočka. Nebo spíš kocour. Já, maminka i její přítel jsme okamžitě cítili, že je to přesně to, co naše rodina v tuhle chvíli potřebuje. Tak jsme ho začali krmit a postupně se nám s ním podařilo natolik sblížit, že mi ho jednoho dne maminka přinesla na chvíli do pokoje. Když jsem ho měla na klíně, ihned jsem cítila, že ten toulavej kocourek vyplňuje přesně to místo v mým srdíčku, který jsem neuměla ničím zaplnit. Ten den ale pokousal a sekl jak moji maminku, tak jejího přítele, a tak se na něj naštvali a od té doby byl venku. Ale i přesto jsem je znovu přemluvila, abych ho mohla mít u sebe alespoň já. Cítím s jeho divokou toulavou povahou a mazlivou, ale zároveň svobodu vyžadující dušinkou tohoto zvířete zvláštní spřízněnost, jakou jsem už dlouho necítila. Vždycky jsem měla obecně raději psy, než kočky, ale tohle zvířátko si získalo v mém srdci speciální místo.

View more

Chápu, je lehké někoho obvinit za vlastní chyby, ale takhle to na světě nefunguje. (Nebo vlastně asi ano, ale rozhodně by to tak podle mého názoru být nemělo.)
To, že dívka opustí přítele, protože se zamilovala do někoho jiného, z ní nedělá špatného člověka a obzvlášť ne, když je mladá. Rozchody bolí, sama to vím moc dobře, ale mládí JE O TOM dělat chyby, zamilovat se a zamilovat se znovu.
Dělat zbytečné kompromisy a velké činy, jen abychom si udrželi jednoho partnera, je v mládí podle mě hloupost. Neříkám, že člověk v tomhle věku nemůže najít opravdovou lásku (a tam jsou kompromisy důležité), ale dokud ji člověk opravdu nezažije, nikdy ji nedokáže rozeznat.
Zažila jsem to sama. Ačkoli je mi teprve 18, zamilovala jsem se už nespočetněkrát a vztahů jsem měla zrovna tak. Do každého jednoho z nich jsem byla zamilovaná až po uši a myslela jsem si, že spolu budeme navždycky. Před pár měsíci jsem sama odešla z několikaletého vztahu, abych mohla být s někým jiným. Velmi jsem kvůli tomu trpěla a vyčítala si, co jsem svému bývalému příteli udělala a bylo mi ho upřímně líto, i když jsem se k němu nechtěla vrátit. Byl to hodný člověk, ale díky této zkušenosti jsem si uvědomila, co opravdová láska znamená.
Dokud jste ve vztahu, který pro vás není ten pravý, vždycky budete mít pocit, že je něco špatně, ale nebudete schopni to identifikovat. Možná si jako já budete myslet, že chyba je ve vás. Třeba, ačkoli budete věrní, se vám budou až nezdravě líbit jiní a sami nebudete vědět proč. Budete se snažit s tím bojovat. Ale pak se jednou stane to, že potkáte svoji opravdovou životní lásku. A možná to neuvidíte hned, ale jednou to pochopíte. Protože se zamilujete a najednou bude všechno v pořádku. Spadne z vás obrovská tíha a bude to, jakoby vše zapadlo na své místo a všechno bylo přesně tak, jak má být. A v tu chvíli si stejně jako já uvědomíte, že všechny vaše předchozí vztahy skončily ne kvůli nevěře nebo hádkám. Ale kvůli tomu, že to nebyl ten pravý. Až ho najdete, poznáte to, to vám můžu slíbit.
Takže abych odpověděla na tvou otázku "jak nazvete holku, co se vykašle na svého přítele, jen aby mohla být s někým jiným", odpovím nijak. Naopak bych ji objala a pogratulovala, protože našla (pokud to tak cítí) lásku svého života a zároveň umožnila svému expříteli, aby ji našel i on.

View more

S českým zdravotnictvím mám zkušeností za svůj život velmi mnoho a proto můžu říct, že to nejde takhle jednoznačně říct. Vše záleží na konkrétním zařízení, konkrétním doktorovi a konkrétním oboru. Na druhou stranu jde podle mě říct několik věcí, pokud se člověk zaměří spíš na jednotlivé obory.
S psychology a psychiatry obecně dobrou zkušenost nemám. Jejich přístup je tak neosobní a jejich jediným cílem často je vás zařadit do vhodné škatulky, aby vám mohli předepsat léky, případně terapii. Často je to ale spíš o jejich dobrém pocitu než o pocitech pacienta, jejichž problémy mnohdy bývají mnohem závažnější a komplexnější. Otázkou je, jestli je to chyba jednotlivých doktorů, celého oboru nebo je to pouze důsledek neinformovanosti, protože i přesto, že žijeme v době, kdy si většina lidí mysli, že všechno ví a všechno zná, lidská psychika zůstává pořád strašně neprozkoumaná věc.
Další věc, která mi na dnešním zdravotnictví vadí, je odkaz z dob osvícenství, kdy se z porodních sálů vyhnaly zkušené ženy, které věděly, co dělají, aby byly nahrazeny muži, odborníky na teorii, bez skutečně hodnotných znalostí a zkušeností. Ženy se jim vysmály, když se po nich najednou chtělo odborné vzdělání na něco, co úspěšně dělaly po mnoho let, a tak jim v této práci raději úplně zabránili.
Vadí mi, že si lékaře v dnešní době uplácí farmaceutické firmy a lidé tak dostávají na své problémy lék, který jim v konečném důsledku předepsali jenom proto, že se tak dohodli s danou firmou a dostali za to zaplaceno a často se tak ani nedozvíte o různých alternativách, které by vám možná byly pomohly mnohem víc.
Je mnoho věcí, které se s technickým pokrokem zlepšily, ale rozhodně bych ho nuceně nezaváděla všude. Nové přístroje a technologie mnoho usnadnily a dnes je tak možné léčit nemoci, které dříve léčit nešlo. Na druhou stranu, nucené držení se všeho nového a odhazování starého není vždycky to nejlepší řešení.
Je to jen pár věcí a je toho mnohem víc, o čem bych mohla napsat, ale zdravotnictví je tak široké téma, že by to trvalo velmi dlouho a možná by to ani nešlo.

View more

Nepřijde mi nic špatného mluvit o věcech tak, jak skutečně byly. Přijde mi zbytečné o mrtvých mluvit špatně ve smyslu nadávek, urážek a neustálého omílání toho, co udělali špatně, ale zároveň mi nepřijde správné o daných lidech mluvit tak, jakoby to byli ti nejlepší lidé na světě a dělat z nich svaté jen proto, že zemřeli, ačkoli za života bychom se na ně nemohli ani podívat. Vsadila bych na kombinaci upřímnosti a odpuštění. To, že někdo zemřel a my mu budeme neustále vyčítat, co udělal, uškodí jedině nám a mrtvý už to stejně nijak neodčiní. Já se pohádala s babičkou těsně předtím, než zemřela. Poslední rok se ke mně chovala jako ke kusu hadru, ačkoli dřív byla moc milá a laskavá. Přemýšlím o ní jako o člověku, kterého jsem měla ráda, ale nebudu kvůli tomu předstírat, že ty hádky mezi námi neexistovaly, když jsem za ní kvůli jejímu chování odmítla jet i na Vánoce.

View more