Ask @BlackPretty13:

Lpíte na něčem, čeho jste se už dávno měli zbavit?

Theo
Jo, na životě. Předstírám, že jsem naživu, i když to není pravda. Dělám ( sama před sebou) jakoby život bez něj měl smysl. Ale nemá. Včera jsem se o tom zase přesvědčila.
Udržuju při životě prázdnou schránku, která ani nemá budoucnost, nezvládá přítomnost a o minulost přišla..

View more

Kdybys mohla mít 4 přání, jaká by to byla?

Fox
4? ty seš štědřejší, než zlatá rybka xD
1. To jedno nemůžu napsat, protože bych tím o sobě řekla něco, co nechci, ale prostě vyplácat se z toho, v čem se teď plácám. A být prostě zdravá.
2. Aby se momentálně se zlepšující vztahy v rodině zase nepokazily a ideálně se ještě zlepšily a aby u nás bylo všechno dobrý.
3. Slepýho milionáře :D ( dobře, toto bych možná jako přání nevyslovila, kdyby to bylo doopravdy, ale bylo by to fajn XD )¨
4. Umět se teleportovat. S tím by se dalo udělat tolik srandy!
Vlastně... Doopravdy bych si snad přála jen jednu věc a to úplně jinou...Jo, chtěla bych zpátky něco, co jsem ztratila, člověka, který mě opustil a ke kterému pořád cítím to samé.
Ale začínám si uvědomovat, že by to nebyla úplně rozumná volba. Protože , když o tom tak přemýšlím, možná nebyla chyba JEN na mojí straně, možná jsme to nepokazila tak úplně jenom já. jasně, jako holka jsem selhala na celé čáře, věděla jsme, co se ode mě očekává a nebyla jsem toho schopná...Jenže jsem taky jenom člověk s určitými limity a to, že jsem holka, možná neznamená, že se VŽDY musím naprosto obětovat a ve všem podřídit a nikdy nesmím selhat...
Jinak docela nudný přání, co? XP
Tak nějak mě ty světový míry, vracení času a velký lásky, u kterých je stejně riziko, že skončí, nelákají...
Momentálně se potřebuju hlavě uzdravit, dát se psychicky do pořádku aspoň tak, abych zvládla fungovat a opora v rodině, kterou v tuto chvíli mám, je pro mě jedna z nejdůležitějších věcí, protože teď, když jí po letech zase mám, si uvědomuju, jak strašně strašně moc mi chyběla.
No a teleportace by mi umožnila cestovat, kamkoli a kdykoli a taky by se s tím dalo udělat tolik srandy a tolik lidí vyděsit XD ( Jo, vždycky musím vymyslet aspoň jednu ptákovinu)
A vzhledem k tomu, že moje city jsou spláchnuté do záchodu, bych měla přestat být blbá, a aspoň se třeba pojistit, takže ten milionář by se taky hodil XD ( jenže jako zlatokopka jsme totálně nemůžná, mě ty prachy prostě až tak neberou, ale zase bych z toho aspoň něco měla, když už nevěřím citům) Ale fakt by musel být slepej.

View more

Jaké výhody má náboženství?

Dark Soul
Náboženství není něco, z čeho by jsme měli mít výhody... Víra celkově není něco, co nám má přinášet nějaké výhody, ale má to být něco, čemu věříme, co nám dává smysl, nějakou jistotu, naději a k čemu se můžeme obracet.
Právě to, že víra a náboženství spolu často nesouvisí a lidé z toho chtějí těžit nějaké výhody dělá v každém náboženství zlo...
Lidé se často schovávají za náboženství,a by si obhájili svinstva, co dělají. A to u všech náboženství to lidé dělali a dělají. Křesťanství - křížové výpravy, misionářské mise, upalování, odpůstky...dokonce i budhismus...Pápá Tibet...A islám, no tam nemusím ani uvádět příklady...
Víra má být něco, co je v našem srdci a co nám dává v životě nějaký směr a ne něco, za co se budeme schovávat při honbě za mocí, penězma, úspěchem a ubližováním druhých

View more

V jakém ročním období nejvíce hubneš a v jakém naopak nabíráš váhu?

Tohle vyloženě nemám, nemám žádné období... Nikdy jsem moc nepřibírala na Vánoce a moc nehubla v létě ( nebo nevím, neřešila jsem to)
Paradoxně jsem celý život spíš bojovala s nadváhou, v dětství dokonce s obezitou...
Pak jsem si od 14ti do těch 17ti držela úplně ideální váhu ( Těch 54-58 kilo) Pak v těch 17ti jsme stresema změnou léků trošku nabrala, ale nic drastickýho. ( měla jsem okolo 60ti)
No a teď? Teď mám 46.7 -_- A... jo, tohle bych chtěla říct pro všechny ty ,,chronické dietářky" a věčně se sebou nespokojené holky, které mají pocit, že by měly zhubnout, pořád řeší diety, omezují se v jídle i když to nepotřebují a furt by jen chtěly hubnout...Víte, byla jsme mnohem sebevědomější a i žádanější a chtěnější, když jsme měla 60, než teď když mám sotva 47...Mnohem spokojenější, zdravější, celkově hezčí, protože jsme měla kvalitnější vlasy, chlapi se za mnou v tu dobu i celkem otáčeli ( ne, neříkám, že jsem byla nějaká modelka a že mě všichni chtěli, to ne, ale ten zájem byl, a asi to nebylo ani tak postavou jako tím, že jsem měla mnohem vyšší sebevědomí a vyzařovalo ze mě nějaké charisma, zatímco teď su živá mrtvola...) A to tady zmiňuju jenom proto, že dost holek má pocit, že když zhubnou, změní se jim život, ale fakt ne :D leda k horšímu... ( to samozřejmě neplatí pro ty, co mají nadváhu, ale pro ty, co chtějí neustále shodit, i když to nepotřebují)
A jestli chci přibrat... to je otázka. Vím, že bych se svou výškou neměla vážit míň jak 54 kilo a že bych celkově byla zdravější, ale vzhledem k tomu, jak jsem na tom psychicky, mi vyhovuje, že jsem tím, že jsem hubená pro chlapi neatraktivní a nepřitažlivá ( protože ženskýho na mě není fakt nic..), protože si nejsem jistá, jak bych teď nesla, kdyby měl o mě někdo zájem...a docela mi i vyhovuje, že nemám menstruaci, protože nechci děti, ale zase vím, že to fakt není zdravý. A hlavně fakt nejsem spokojená, vůbec se to nedá srovnat s dobou, kdy jsme měla 55 kilo a byla sebevědomá, plná energie a mnohem šťastnější.
Jenže když už přibrat, tak bych chtěla zdravě. S mým pomalým metabolismem a všemi dispozici k přibírání bych těch 7 kilo přibrala úplně lehce za týden, stačilo by mi pár dní jíst normálně a trochu víc a třeba si dát každý den jednu sladkost a měla bych to na své zdravé váze hned...To vím. Ale stejně jako je nezdravé a škodlivé rychle zhubnout, tak je nezdravé takhle rychle přibrat, pro tělo je to úplně stejný šok, ne li horší,navíc se snažím nabrat svalovou hmotu, ne tuk. A svaly se nenaberou za pár dní...A taky když už tak bych chtěla mít trochu ženskou postavu, jenže jsem ten typ, kterému se všechno uloží do břicha, takže by mi okamžitě narostla pneumatika, ale dál by mi pod ní trčely pánevní kosti a zadek a prsa by stejně zůstala zaseklá v první třídě. Proto chci přibrat zdravě, správně, a pokud možno co nejvíc do svalů a do partií, kde to vypadá hezky.
Jenže to je právě to, všude nás učí jak hubnout, ale jak SPRÁVĚ přibrat, o tom se nemluví XD

View more

Máte nějaké fígle, jak rychleji usnout? Spíte za chladných nocích s ponožkami? Nebo jako oblečení preferujete? Nebo polohu? Víc nebo méně polštářů?

Theo
Už od malička na mě platí je jeden ,,fígl" a to pořádná darda prášků na spaní.¨
Spím s ponožkama, skoro pořád, v zimě i s dvojema. Miluju plyšový pyžama :3 Tím, že je mi v noci vždycky zima, tak je nosím i v létě, jen když je opravdu horko, tak spím třeba v triku a kalhotkách, ale většinou mi stejně je v noci zima a vezmu si nějaké tepláky...
Polštářek jenom můj malej, ale hlavně velikou peřinu a plyšáka XD Aspoň k někomu se můžu v noci tulit XD

View more

Měla by být účast ve volbách povinná? Proč ano a proč ne?

Theo
Podle mě asi jo. Přece jenom máme tu možnost o tom aspoň trošku rozhodnout...Nebo můžeme vybrat to nejmenší zlo. A nejít k volbám je trochu jako sát hlas Babišovi XD
Teď jsem jít taky k volbám moc nechtěla, protože jsem opravdu nevěděla, koho...Tentokrát se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem šla.
A i když by někdo mohl říct, že jeden hlas nic envyřeší, když si to takhle řekne celá Republika, tak pak nemusíme mít vůbec žádný volby XD
To je totiž typicky česká vlastnost, nadávat, ale nic neudělat. Stěžovat si, ale nehnout prstem, kritizovat, ale nepřijít s jiným návrhem ( nejen ohledně voleb, ale u všeho)
A to úplně nemusím.

View more

Všichni už od mala plánujeme svou budoucnost (Až jednou budu velký/á ..). Kde chtělo být vaše o pět let mladší já právě teď? Jak moc se realita liší od této představy? Jste šťastní nebo zklamáni z toho, že se tato představa (ne)naplnila? A kde chcete být za pět let od teď?

Darkness DeStation
Když si vzpomenu... mé o 5 let 14ti leté mladší já, co vím, chtělo hlavně cestovat. V té době jsem skoro nikde nebyla, nepočítám - li Vídeň a Egypt ( ze kterého jsem ale bohužel moc neviděla, protože jsem tam byla s otcem, kterému stačilo být hlavně na hotelu, takže to bylo jenom o tom moři)
Takže jsem snila o tom, kam se všude podívám a jak budu cestovat.
V té době jsem se chtěla podívat snad úplně všude XD Dokonce na Antarktidu, prostě snad nebylo místo, kam bych nechtěla XD Měla jsem dokonce deník, kde jsem měla napsaných asi 25 míst, kam se rozhodně musím podívat.
To jsem ale spíš plánovala tak celkově do budoucna..
Nikdy jsem neměla takové to ,,až mi bude 18 nebo až budu velká" V tomhle ohledu jsem byla jiná, nijak jsem netoužila co nejrychleji dospět...Co jsem ale už v té době chtěla, mít vztah, zažít lásku. Což se mi jistým, způsobem splnilo. Od té doby jsme prožila první vztah, který nebyl moc vážný a taky dlouho netrval ( asi 3 měsíce), potom jeden dvouletý, který jak krásně začal, tak stejně odporně skončil a jehož poslední měsíce pro mě byly spíš utrpení , a pak následoval třetí, pro mě nejdůležitější a nejkrásnější, ale i o ten jsme bohužel přišla a z toho jsem se nevzpamatovala do teď.
Ale to, co jsme si přála, se mi splnilo. Chtěla jsem zažít opravdovou lásku a to se mi povedlo. A za to jsem moc ráda.
V té době jsem také chtěla být herečka a uvažovala jsem, že bych šla na konzervatoř. Dost jsme se v té době věnovala divadlu, dokonce v létě jezdila na divadelní kurzy.
Od toho jsem upustila, když jsem si uvědomila, že bych na to psychicky asi neměla a nakonec se ani na konzervatoř nehlásila ( na obor, který mě zajímal, brali 4 lidi...)
Ale pořád mám dobrý vztah k divadlu a klidně bych si zase v něčem zahrála a na vysokou uvažuju i o oboru scénaristika a dramaturgie, což je tomu blízké...
Co mě ale zaráží je, jak rychle to od té doby uteklo a jak mám pocit,že jsem se vlastně nezměnila. Občas si pořád připadám, jako ta trochu naivní 14ti letá dívka, která má sice velké plány, velká očekávání, ale zároveň zná své možnosti a ví, že nic není zadarmo...
Něco se mi od té doby povedlo, podívala jsem se do Paříže, Itálie, Chorvatska a na Slovensko - alespoň pár položek z mého seznamu XD ( a cestovat chci pořád)
Jenže si nepřijdu o nic dospělejší, lepší, silnější nebo schopnější, naopak, připadám si ještě bezbranější a osamělejší, než tentokrát, protože vím, že ,,krutá realita" klepe na dveře a brzo také půjdu z domu, vlastní cestou a budu muset začít žít ,,na vlastní pěst" z čehož mám strach a pořád si to nedovedu úplně představit.
Kde se vidím teď za pět let?
Momentálně musím vyhrát boj se svou psychikou a uzdravit se. Protože jestli to nepůjde, tak ani nic dalšího a nemá cenu plánovat něco, čeho bych stejně nemusela být schopná...A pak maturita...A kudy povede cesta dál se uvidí.

View more

Já můžu jedině poradit, že nejlepší je od všeho se odriznout ...což se špatně provádí, ale pak ten výsledek stojí za to... Viz já se zbavil přítomnosti rodiny, co téže neměla dobrý vliv na mou psychiku a je mi líp... Všechno časem přijde

Theo
Včera se v tomhle ohledu něco změnilo ( teda prozatím, nevím, jak to bude zítra, za týden za měsíc... jestli si to zas nerozmyslí...)
Byla jsem fakt zoufalá, dostala jsem se do bodu zlomu, dokonce omdlela... Bylo mi hrozně zle psychicky i fyzicky a doběhla jsem za mámou ( přestože mi bylo jasné, že mě na 98% procent pošle někam a taky poslala ale nedala jsme se odradit a nakonec to bylo ku prospěchu)
a řekla jí, že takhle dál nemůžu, že se chci dát aspoň trochu dohromady, protože je mi jasný, že v tomhle stavu neodmaturuju a můžu i umřít ( ne hned, ale třeba za rok bych mohla - ať už z léků, kterými se poslední dobou téměř předávkovávám - brala jsem dvojnásobek, což je s mou aktuální váhou 47 kilo nebezpečné - nebo na následky sebetrestání nebo mi prostě rupne v tý mý palici a neručím za sebe)
a poprosila jí o pomoc, že to sama nezvládnu a postavila se k tomu líp, než jsem čekala. Dala mi teda ultimátum... Buď se dám hodně rychle dohromady - a ona mi pomůže, ale budu spolupracovat - a nebo se mnou definitivně končí a můžu si jít taky hledat jiný bydlení. Takže teď nade mnou visí tenhle bič, ale na druhou stranu je to motivace dát se do kupy a vyplácat se z té hromady hnusu do které se bořím čím dál víc.
Jasně, po citové stránce se nikdy dohromady nedám, to od toho rozchodu nepůjde - v tomhle směru budu vždycky mrtvá, protože ve mě něco umřelo a vím, že s láskou se v životě nesetkám ( protože to ani sama nedovolím) ale aspoň zbytek si trošku uspořádám. Dám se dohromady aspoň fyzicky a hlavně odmaturuju. Protože bez toho to nejde...Celé 4 roky studia, které mě bavilo, by šly do háje.
A pokud chci někdy aspoň trošku žít, budu se muset dát dohromady aspoň částečně... Nebo si fakt můžu jít hodit... V tuto chvíli je můj postoj k samotnýmu životu dost špatný, kdybych měla teď umřít, bylo by mi to jedno... ale aspoň že někde hooodně hluboko ve mě je touha to změnit a začít chtít žít, už jen kvůli okolí a těm málo lidem, co mě mají rádi a podporují i přesto všechno, jaká jsem a co ( si) dělám.
I kdyby jenom kvůli nim ( protože kvůli sobě to nedokážu já si za to nestojím) tak to bude stát za to.
A pokud budu mít poprvé od doby, co jsem byla malá, podporu někoho z rodiny, může se to podařit. A ten bič, co nade mnou je mě sice děsí, protože vím, že teď nesmím selhat, že chyby už mi promíjeny nebudou, ale každá motivace je motivace...
Protože v tomhle stavu se dál nikdy neposunu, max skončím zas v léčebně a se základním vzděláním...a to nechci. Takže pokud nebudu mít v mámě úhlavního nepřítele, ale no mámu, pak se asi pokusím ještě z posledních sil zabojovat a zároveň i přes to všechno, co se poslední roky dělo a jak to u nás vypadalo, tu rodinu nezapřít a přejít jejich chování...
Musela jsem se z toho vypsat omlouvám se.

View more

+1 answer in: “Jak dlouho vám trvá stát se na něčem závislým?”

Co pro tebe znamená pravé přátelství?

Poprvé v životě si uvědomuju hodnotu přátelství. Protože poprvé v životě začínám věřit, že i přátelství existuje a tato osoba, nejlaskavější člověk, jakého znám mě denně přesvědčuje o tom, že přátelství mezi lidmi může existovat, i když je vzácné a že možná nakonec mými jedinými přáteli na celý život nejsou jen kočky a knížky.
Tak snad se nezklamu...ale věřím, že tady ne :3

View more

Jak dlouho vám trvá stát se na něčem závislým?

Theo
Jsem závislá na perfekcionismu a trápení sebe samé a s tím bojuju už přes rok a bohužel zatím jen prohrávám...A Pokud s tím nepohnu, tak mě to přivede do hrobu...
Jinak závislost... Závislost vždycky začíná v hlavě. Pokud už od začátku o něčem víme, ( tím víme myslím, že to máme v hlavě prostě zakódované a jsme o tom sami do hloubky duše přesvědčení) že to nebude náš problém, obvykle to náš problém nebude. Vysvětlím.
Po rozchodu jsem celkem dost kouřila. I teď si tak 1-2x týdně zapálím, přestože mi to nechutná a smrdí ( proč? trestám se tím - viz první věta... a dělala jsem i experiment ,,fuj" kdy jsem každý den vykouřila 2 cigarety a sledovala, jaký to má na mě vliv, ale v hlavě mám prostě zakódované, že jsem nekuřák, takže na tom nebudu závislá a pokud to zrovna nepoužívám jako prostředek trestání se, vůbec si na to nevzpomenu, přestože někdo jiný už by byl dávno závislej, protože to mám prostě tak fixované v hlavě. ( vlastně i během experimentu jsem kouřit zapomínala :D)
Jinak ale se stávám závislou docela rychle. Například jsem se stala závislou na přehnaném cvičení ( což je občas taky prostředek, jak se trestat, dělám schválně cviky, co mě bolí)
Vlastně když tohle píšu... uvědomuju si, že jsem se stala závislá na nenávidění se a ubližování si ( i když ne tradičním způsobem)
Jsem psychicky labilní člověk a snadno se na věci upínám, takže jsme logicky i náchylnější k závislostem.
Ale stejně jako mám v hlavě pevně dané, že vlastně nekouřím ( takže to nepotřebuju) tak mám v hlavě prostě dané, že jsem špatná a zasloužím tresty. Je to všechno jen v té mojí nenapravitelné makovici.
Tohle si sice uvědomuju, ale do praxe to přenést nedokážu.
A pokud sama se sebou nebudu nějak vnitřně smířená, budu se akorát ničit, protože na té sebedestrukci jsem závislá asi ze všeho úplně nejvíc a je to začarovaný kruh... Ze kterého nevím, jak vystoupit.
Přemýšlím, co se stalo, co to vlastně odstartovalo. Strašně nerada házím vinu za své chování a za svojí psychiku na ostatní. Opravdu nerada, nenávidím to, ale pravdou je, že rodina a tehdejší nezdravý vztah s někým, kdo mi dlouhodobě fyzicky i psychicky ubližoval...Jenže pak jsem si to začala dělat i sama. A taky sama musím přestat.
Smířit se se sebou je to nejtěžší...

View more

+1 answer Read more

Necháš se od kluka pozvat na víno/večeři Na co z toho ano a na co ne a proč?😉🤔😏

Fox
Na víno se nechám pozvat VŽDYCKY a od KOHOKOLI XDD Víno je víno!
Na večeři asi, ne, pokud by mě teda nezval na kebab se salátem nebo na sushi XD
Jo, ráda se nechám pozvat, i ráda někam zajdu, pokud teda zrovna nemám náladu, kdy nechci nikoho vidět, slyšeta kdy chcu být neviditelná a umřít ( což je poslední dobou bohužel často, ale když jsem v ,,normálu" nebráním se pozvání v podstatě nikam)
Problém je, že si od toho kluci někdy slibují něco jiného, než jen tak zajít na víno/ na večeři. I když u mě asi ne a pokud ano, považuju to za hloupý vtip.
A tohle je vlastně jediný problém, když si někdo chce jen tak vyrazit a pobavit se a někdo od toho hned čeká Bůh ví co... Pak zbytečně dochází k nedorozuměním, protože jeden se samozřejmě tváří, jakože nic, přitom je na něm vidět, že to není ,,jen tak" a druhý to samozřejmě vycítí a je z toho zbytečně nesvůj... nebo takhle to aspoň bývá, co vím...

View more

Co pro vás znamená láska? Jak jí vnímáte a co je na ní tak okouzlujícího? Proč?

~Kju-Blü~
Včera mi někdo řekl dvě slova.. a právě tato dvě slova ve mě probudila něco,. co už se delší dobu ničemu nepovedlo. Citovou reakci. Co to bylo za dvě slova?
,,Jsi trdlo." V tu chvíli se ve mě něco zlomilo a já poprvé od té doby plakala....Trdlo... tak mi dřív říkával někdo důležitý. Někdo, koho jsem moc milovala. A když mi tato dvě slova řekl někdo jiný, nejdřív jsem se strašně naštvala.
,, Jak se opovažuje, takhle mi může říkat jenom jeden člověk!"
Ale pak mi došlo, že bych za to měla být svým způsobem vděčná. Zase jsem něco cítila. A nebylo to hezký, bylo mi hrozně, ale byla jsem smutná. Ne prázdná, ne falešně naladěná, ale prostě jenom hrozně a nefalšovaně smutná. Bylo mi to najednou hrozně líto. Tak moc mi v tu chvíli chyběl. Ale aspoň to byl nějaký skutečný cit. i když tak bolestivý.
Okamžitě jsem se rozbrečela a brečela schoulená v posteli celý večer, dokud jsem v slzách neusnula. Vím, že to zní až moc dramaticky, jako z románu, ale tak to prostě bylo.
Plakala jsem schoulená v posteli tisknoucí k sobě peřinu, než jsem usnula... bez léků.
Aspoň to konečně šlo ven. Poslední kousek mojí lidskosti. Vylítl jako jiskřička z popela, který zbyl z mojí duše. Poslední jiskřička a vylétla až k nebi, kde teď svítí jako malá hvězdička na památku mého štěstí, které bylo. I když já vyhasnu úplně, tak hvězdička tam pořád bude svítit jako vzpomínka na to, že láska, štěstí i radost existují a existovaly i v mém světě. A i když je to už dávno pryč, tu vzpomínku nic nevymaže. Bude tam svítit už napořád a kdykoli se kouknu k nebi svýma prázdnýma, suchýma očima, přestože uvnitř mi bude do pláče, uvidím jí.

View more

Next