Cara

Úpřímně.... Je mi tak, jak mi už dost celkem dlouho nebylo.
Zrovna včera jsem se rozešla s přítelem, a čekala jsem, že se budu chovat, co se týče této události, jinak. Myslela jsem si, že budu hodně v prdeli, přepadnou mě silné deprese, jako vždycky. Možná se to i pokusit skončit, a udělat blbost. Protože takhle se prostě já znám.
Jako plakala jsem, a nebylo mi z toho nejlíp, když jsem mu to musela říct. Hned jak jsem se ale dostala zpátky domů, tak se to změnilo.
Přepadla mě silná euforie, mánie.... Nevím, jak to mám popsat. Mám strašně moc energie v sobě. Furt se musím smát, dělat si nějaká rozhodnutí, pohybovat se, furt něco dělat. Jsem zřejmě jak na nějakém tripu nebo tak. Mám pocit, že už mi nic nemůže ani ublížit, ale spíš si asi jenom nechci připustit, že mi něco může ublížit.
Celý včerejšek po rozchodu jsem byla plná energie, a chtělo se mi běhat po místnosti, tančit, dělat kraviny, smát se. Nic jinýho mě ani nezajímalo. Pak se to chvíli uklidnilo, a mohla jsem přemýšlet i o jiných věcech, ale pořád šlo na mě asi poznat, že jsem jakási vyměněná. Že už nejsem depresivní hovado.
Pokusila jsem se pak v noci usnout, ale ani to moc nešlo. Měla jsem tolik myšlenek v hlavě, že musím dělat to a to, a o čem zas musím přemýšlet. Doslova se mi vařila hlava. Ale moje tělo to sneslo. Spala jsem sotva tak hodinu. Pak jsem zas musela vylézt z postele, bo si tělo a mysl nedalo pokoj. Celou dobu jsem měla pocit euforie, a byla plná energie. Ale zároveň mě přepadali šílené stavy.
Běhám po pokoji, na každý song musím tancovat a pohybovat se, furt se musím smát, něco dělat.... Je to se mnou divný. Jen jsem zvědavá, jak dlouho to vydrží. Protože víceméně v kuse už tyhle věci dělám snad bez přestávky. Ale čas mi teďka ubíhá stejně rychleji, tak si ani neuvědomím, že to je už dlouho. Nedělala jsem v podstatě, kromě včerejší konverzace k večeru a skončilo tak o půlnoci (i tak jsem tam byla hyperaktivní a furt jsem se smála), už nic jiného. Skoro se o sebe nestarám, bo proč, když se přece cítím dost super. Nejím, nepiju, nespím, bo proč, když mám energie na rozdávání, aspoň tak to vnímám teď.
Připadá mi, jako kdybych byla na baterky, a někdo je teď vyměnil za nové a plně nabité. Doslova. Baterky se sice stejně vybijou, ale kdo ví kdy.
Stále v tom musím pokračovat. Aspoň jsem si sedla nachvilku k asku, a něco chci ze sebe dostat. Jak říkám, furt musím teď dělat všelijaké blbosti. Celá se ale teď třesu, a musím zas jít dělat další věc a další věc. Přemýšlet o tom a tamtom. Je mi divně.
Nevím, jestli chci, aby to už skončilo. Nevím. Mysl a tělo furt určitě nemůže. Celý ten kolotoč, že plýtvám energií, které se teď zdá, že mám nekonečně mnoho, a že nedělám jiné věci, než jen lítám dokola jako maniak. Kdo ví, jak to dlouho vydrží. Moji mysl přepadl silný pocit. A už ani nemůžu moc psát, bo mi pozornost musí zas utíkat jinam...Aspoň jsem se vypsala.

View more