Představuješ si nějak vlastní smrt? Máš od ní nějaká očekávání?
Radši ne
❤️ Likes
show all
What others replied to:
Představuješ si nějak vlastní smrt? Máš od ní nějaká očekávání?
show all (32)
Takovéhle věci si radši nijak nepřipravuju
Nemam. A nechci si to predstavovat. Desi me to.
Doufám že to bude super hustý a těším se na to tak 50 na 50
Clovek by nad nad timhle nemel ani premyslet natoz si to predstavovat
Vůbec nevím
Asi nijak
Nad tím sem nepřemýšlela ?
Asi nijak
Nad tím sem nepřemýšlela ?
Moji smrt... Zpětně když se podívám jsem to chtěla mít co nejrychleji za sebou. Pokaždé když jsem odváděla syna do jesliček a byla jsem v kolotoči syn/škola/práce jsem chodila domů přes most nad frekventovanou silnicí. Tolikrát jsem seděla na okraji s myšlenkou že o syna je postaráno a nenajde mne. Tolikrát jsem byla rozhodnutá se vším skončit. Tolikrát jsem byla pár sekund od toho to uskutečnit.
Ale vždy se ve mne hnulo to, tě synovi nemohu udělat to co tehdy udělal nejen mne můj otec. Vždy jsem se nakonec zvedla a odešla jsem zpátky domů, kde jsem dny a noci brečela jen na to, abych až budu zase se synem se mohla usmívat a zahrnout ho láskou aby věděl že ho nikdy neopustím.
A dnes?
Dnes bojuji sama se sebou a jediné moje přání je abych umřela tak aby z toho moji milovaní nebyli smutní. Tak aby se kvůli mne netrápili.
Ale vždy se ve mne hnulo to, tě synovi nemohu udělat to co tehdy udělal nejen mne můj otec. Vždy jsem se nakonec zvedla a odešla jsem zpátky domů, kde jsem dny a noci brečela jen na to, abych až budu zase se synem se mohla usmívat a zahrnout ho láskou aby věděl že ho nikdy neopustím.
A dnes?
Dnes bojuji sama se sebou a jediné moje přání je abych umřela tak aby z toho moji milovaní nebyli smutní. Tak aby se kvůli mne netrápili.
Jen nějak doufám že odejdu tak abych se s každým rozloučil
Teď už si ji nijak nepředstavuji. Ale kupodivu jsem dnes při jízdě kolem hřbitova myslel na to, že bych raději chtěl být rozprášen po krajině než ležet zakopaný v zemi.
Z prachu jsem a v prach se obrátím. (1. Mojžíšova 3:19)
Z prachu jsem a v prach se obrátím. (1. Mojžíšova 3:19)
Bezbolestná
Ve spánku
Ve spánku
Nad svou smrtí odjakživa přemýšlím často a po většinu svého života jsem od ní měl velmi konkrétní očekávání. Ovšem v poslední době to je trochu složitější.
Velkou část svého života jsem žil s neustálou vidinou své blízké smrti, jelikož jsem byl hluboce přesvědčený o tom, že jsem smrtelně nemocný a že do dvou let zemřu. Mělo to začít tím, že se jednoho dne dostanu do stavu, když už se vůbec nebudu schopný nadechnout, a pak mě odvezou do nemocnice. Tam mi konečně stanoví fatální diagnózu, které jsem se roky usilovně vyhýbal. Mé brzké smrti se nebude dát zabránit; bude možné ji jen mírně oddálit. Má rodina bude zdrcená, můj stav se bude postupně zhoršovat, až konečně zemřu v nemocničním pokoji a ani si nebudu uvědomovat, že už to přišlo, jelikož budu sotva při vědomí. Mí nejbližší budou zdevastovaní a známí o mně budou mluvit jako o "tom týpkovi, který umřel na tu vážnou nemoc a ještě mu ani nebylo dvacet".
To se nestalo.
Další představa, které jsem se držel s velkým přesvědčením, byla, že zemřu vlastní rukou. Ovšem nikdy jsem nedošel tak daleko, abych vymyslel způsob smrti, se kterým bych byl skutečně spokojený. Potřeboval jsem něco stoprocentně účinného, co nemůžu zkazit, a čím zároveň nezpůsobím trauma nebo potíže nikomu jinému. Nejvíc se mi asi zamlouvala myšlenka skoku z výšky, ale najít správné místo... A stejně, nejspíš by mě tam ve výsledku jako první našli náhodní kolemjdoucí.
Teď je to složité, protože fakt nevím. Rozhodně nevylučuju možnost, že to za určitých okolností může skončit sebevraždou, ale... Nemám to v plánu. A už jsem pochopil, že zemřít na vážnou nemoc v mladém věku není moc pravděpodobné. Avšak představa, že umřu stářím nebo na nějaké běžné stařecké onemocnění, je mi zcela cizí.
Vražda je nepravděpodobná. Zemřít při nehodě či katastrofě je relativně pravděpodobné, ale nikdo to neočekává. Opravdu netuším. Buď se zabiju, nebo se nechám překvapit. Možná se zabiju a bude to vypadat jako nehoda. Kdo ví. Já ne. Uvidíme.
Velkou část svého života jsem žil s neustálou vidinou své blízké smrti, jelikož jsem byl hluboce přesvědčený o tom, že jsem smrtelně nemocný a že do dvou let zemřu. Mělo to začít tím, že se jednoho dne dostanu do stavu, když už se vůbec nebudu schopný nadechnout, a pak mě odvezou do nemocnice. Tam mi konečně stanoví fatální diagnózu, které jsem se roky usilovně vyhýbal. Mé brzké smrti se nebude dát zabránit; bude možné ji jen mírně oddálit. Má rodina bude zdrcená, můj stav se bude postupně zhoršovat, až konečně zemřu v nemocničním pokoji a ani si nebudu uvědomovat, že už to přišlo, jelikož budu sotva při vědomí. Mí nejbližší budou zdevastovaní a známí o mně budou mluvit jako o "tom týpkovi, který umřel na tu vážnou nemoc a ještě mu ani nebylo dvacet".
To se nestalo.
Další představa, které jsem se držel s velkým přesvědčením, byla, že zemřu vlastní rukou. Ovšem nikdy jsem nedošel tak daleko, abych vymyslel způsob smrti, se kterým bych byl skutečně spokojený. Potřeboval jsem něco stoprocentně účinného, co nemůžu zkazit, a čím zároveň nezpůsobím trauma nebo potíže nikomu jinému. Nejvíc se mi asi zamlouvala myšlenka skoku z výšky, ale najít správné místo... A stejně, nejspíš by mě tam ve výsledku jako první našli náhodní kolemjdoucí.
Teď je to složité, protože fakt nevím. Rozhodně nevylučuju možnost, že to za určitých okolností může skončit sebevraždou, ale... Nemám to v plánu. A už jsem pochopil, že zemřít na vážnou nemoc v mladém věku není moc pravděpodobné. Avšak představa, že umřu stářím nebo na nějaké běžné stařecké onemocnění, je mi zcela cizí.
Vražda je nepravděpodobná. Zemřít při nehodě či katastrofě je relativně pravděpodobné, ale nikdo to neočekává. Opravdu netuším. Buď se zabiju, nebo se nechám překvapit. Možná se zabiju a bude to vypadat jako nehoda. Kdo ví. Já ne. Uvidíme.