Johnny

Byli jsme stateční, když jsme kráčeli ve večerním chladu tím vylidněným areálem, okolo kostela, okolo polorozpadlých budov? Byli jsme stateční, když jsme šli v noci z Palackého náměstí nahoru směrem na Karlovo náměstí? Byli jsme stateční, když jsme se objímali na nemocniční chodbě, zatímco tvé slzy dopadaly na mé sako? Byl jsem statečný, když jsem se snažil skrýt, jak velký mám strach po tom, co jsem z tvých úst slyšel stejná slova, která jsem slyšel před pěti lety od někoho, kdo už dávno nežije?
Ovšem ta dlouhá rána jako kdyby s sebou vždy přinesla klid a pocit, že je vše v pořádku. Dekorace na oknech zalévá pokoj duhovými odlesky. Mysl zahalená v mlze ospalosti a dotek tvé holé kůže na té mé. Otevřené okno, čerstvý vzduch. Nový den. Prosím, kéž se dožijeme nového dne. Znovu a znovu a znovu. Kéž má temnota noci konec a kéž nás nepohltí. Kéž zase vyjde slunce a kéž se budeme moci znovu nadechnout čerstvého vzduchu. Prosím.

View more

Můj vztah ke smrti se během mého života vyvíjel, od takřka panické hrůzy, přes intenzivní touhu po smrti... Myslím, že nyní k ní konečně začínám mít relativně zdravý vztah. Kdybych měl v tuto chvíli zemřít, ani by mi tak nevadila smrt jako taková; litoval bych všeho toho času, který mi bude vyrván z rukou, všech těch věcí, jež jsem chtěl prožít a nikdy neprožiju, všeho, co jsem chtěl dokázat a nikdy nedokážu. Žít navěky bych nicméně nechtěl a jistota toho, že jednoho dne přijde smrt, je vlastně velmi uklidňující.
V tento okamžik mi nedělá velké starosti přirozená smrt. Jsem smířený s tím, že staří lidé a zvířata umírají. Mému prastrýci bylo přes devadesát, do poslední chvíle byl veselý a optimistický, a byl posledních více než deset let svého života závažně nemocný. Jeho smrt byla jen otázkou času, což věděl a netrápilo ho to. Doma občas chodím v kalhotách po něm, jejichž nohavice jsou mi příliš dlouhé, protože byl mnohem vyšší než já. Můj kocour se dožil šestnácti let. Poslední den se najedl, odešel kočičími dvířky na zahradu, lehl si na bednu se zahradním náčiním, kde se rád vyhříval, a takto tam pak našli jeho tělo. Co víc by si kočka mohla od života přát?
Co mě však bolí, jsou předčasné smrti a obzvláště ty, které by bylo možno nazvat "zbytečnými". Lidé, co byli zabiti ve válkách, v teroristických útocích, v nehodách způsobených lidskou nedbalostí... To jsou smrti, kterým se dalo snadno vyhnout a v nichž, ať se snažíte jak chcete, nelze nalézt žádný smysl. A pak je tu jistá kategorie, jež je pro mě hluboce osobní a mám k ní velmi komplikovaný vztah. Neřekl bych doslova, že zemřela zbytečně; zemřela však rozhodně předčasně. Její smrt nebyla nevyhnutelná a kdyby se bývala rozhodla žít, mohlo by teď být vše úplně jinak. Kdo ví. Toto je něco, co stále bolí, ovšem po těch letech jsem s tím už smířený. Moc bych si přál, aby to nepotkalo nikoho dalšího; zároveň jsem si však vědom toho, že některé věci neovlivním.

View more

Já vlastně ani nevím. Není tomu dlouho, co jsem se pustil do dekonstrukce svých představ o tom, co je to "láska", a začal jsem si připouštět myšlenku, že to možná není tak, jak jsem donedávna věřil. Před pár měsíci bych řekl, že jsem měl dvě skutečné lásky; dnes si však nejsem jistý, zda to opravdu byla láska. Byla to neovladatelná posedlost, jeden z nejsilnějších pocitů, které jsem kdy zažil, něco, co mě málem zabilo. Ovšem je toto skutečně láska? Moje terapeutka nedávno použila v souvislosti s jednou mých prvních lásek slovo "bohyně"; a jakkoliv hloupě to zní, vlastně ano, je to dost výstižné. Mé dvě první lásky se mi zdály podobně nedosažitelné jako nějaké božstvo a je snadné bezmezně milovat někoho, kdo vás reálně nemá jak zklamat, protože nepředpokládáte, že byste s ním měli nějakou šanci a ani o to neusilujete. Je snadné o své lásce nikdy ani na okamžik nezapochybovat, protože se tam nikdy nic neděje. Stojíte na jednom místě, jste zamrzlí v čase a ve své hlavě. Byla to láska, nebo to byl jen sen?
Nedávno jsem však potkal někoho, s kým je mi prostě příjemně. Hodně se směje, často pláče a všechno cítí až příliš intenzivně. Sbírá šneky z chodníku a dává je na trávník. Má ráda pohádky a všechno zářivé. Na okenním parapetu má popelník, který ukradla v práci, a za nehty keramickou hlínu. Má ráda kytky (všechny) a voní levandulí. Je o pár centimetrů vyšší než já. Ptám se jí, co podnikneme a jestli pak půjdeme k ní, nebo ke mně. V noci nemůžeme spát, protože ležíme potmě a nedokážeme si přestat povídat o všech možných blbostech, ať se snažíme jak chceme. A najednou je to úplně jiné než kdy dřív; už žádné problémy, žádná bolest, žádné výmluvy, žádné prázdné sliby, žádná "ale". Žádné tragédie, žádná zlomená srdce, žádný nezvratný osud. Žijeme. Žijeme teď a tady. Potkali jsme se na stejných místech svých životů. Jsme jen dva lidé, kterým je spolu dobře a kteří stejnou měrou spolupracují na tom, aby to mezi nimi fungovalo; kteří se navzájem podporují a společně se chtějí stát lepšími lidmi. Nemám pocit, že mě to zabije. Není to nadpozemská jistota, k níž bych se mohl dramaticky upínat s pocitem tragické bezmoci. Nevím, jestli je tohle láska, ale je to tak krásné, že mi na tom asi ani nezáleží. Nepotřebuju vědět, co to je; v tuto chvíli mi stačí, že to je.

View more

Zdravotně na tom sice pořád nejsem dobře a teprve zjistím, co je se mnou vlastně špatně, ovšem mám pocit, že alespoň moje mozková chemie se konečně začíná srovnávat. Konečně cítím i něco jiného než jen úzkost a nepřipadám si, jako kdybych musel každou molekulu serotoninu na svých synapsích vlastnoručně bolestivě ždímat s vynaložením toho nejintenzivnějšího úsilí. Tři hezké věci...
Včera večer se mi podařilo bez výraznějšího problému sníst celý jeden plátek toastového chleba na posezení a na chvíli jsem si připadal nepřemožitelný. Dnes mi na balkóně přistála čmeláčí královna. Chvíli tam seděla, tak jsem přemýšlel, jestli není vyčerpaná a že bych jí dal vodu s cukrem; než jsem to však stihl udělat, zase odletěla. Nedávno jsem se poprvé viděl s jednou osobou, s níž si nějakou dobu píšu. Měl jsem z toho trochu strach, jelikož mám pocit, že jsme poměrně odlišný typ člověka a bál jsem se, že si nebudeme mít co říct. Dopadlo to ovšem tak, že jsme seděli v podniku a povídali si až skoro do zavíračky; bylo to velmi příjemné a měl jsem pocit, že ani moc nepřemýšlím nad tím, co říkám, a plyne to samo.

View more