Nedávno jsem si po delší době vlastně celkem náhodou vzpomněl na dvě záležitosti, které považuji za své doposud největší chyby, svá nejzásadnější morální selhání. Asi to spolu do značné míry souvisí - vzpomenu si na jedno, tudíž si vzpomenu i na druhé, jelikož jsou to obojí věci, za něž cítím největší vinu. Nechci jich litovat. Přece jen, je to už nějakou dobu a velmi jsem se změnil. Byl jsem tehdy někdo jiný. Proč toho litovat, když tím nic nezměním? Proč si vyčítat něco, co je minulost? Ale jakkoliv na to lze nahlížet racionálně, stále je těžké se vyrovnat s tím, že jsem udělal něco, co nyní vnímám jako zásadně morálně špatné a už tehdy jsem přinejmenším tušil, že to není správné. Na druhou stranu, měl jsem na výběr? Za tehdejších okolností, ve svém tehdejším já... Měl jsem vůbec schopnost to udělat jinak? Jsem na sebe příliš přísný? Nebo naopak příliš málo? Myslím si, že mi nepřísluší soudit, čeho by ostatní lidé měli či neměli litovat. To je na jejich vlastním svědomí.
Myslím, že si čím dál více uvědomuji, jak důležité je dělat pouze věci, za které se můžu postavit. Nechci už žádné hry nebo tajnosti; chci to průzračné jako křišťálově čistou vodu a chci to myslet tak vážně, jako kdyby to kolovalo v mých žilách. Zvol si a stůj si za tím.
V jakou církev věříte? A pro ty co nevěří, proč nevěříte v existenci Boha?
Dříve bych řekl, že nevěřím, protože víra je niterní pocitová záležitost, která k člověku musí přijít sama a nelze se pro to rozhodnout; a jakkoliv si myslím, že na tom je vlastně dost pravdy, ve skutečnosti by to byla spíš snaha vyhnout se odpovědi. Nevěřím v Boha, protože se bojím. Vyrostl jsem ve světě, kde Bůh nebyl - Jeho neexistence mi byla od dětství předkládána jako fakt, nepopiratelná skutečnost. Nyní už si nemyslím, že to je nepopiratelná skutečnost, ovšem přece jen to ve mně zůstalo zažité jako jakýsi "přirozený" stav věcí. I po letech v mém světě stále existuje Bůh jen jako hypotéza, s níž si občas pohrávám, a používám Jej spíš jako symbol, než jako něco, co je samo o sobě - a pokaždé se hned zase navracím do svého bezpečného světa, který znám, do světa, kde Bůh není. Uvěřit v Něj by znamenalo změnit úplně všechno, ocitnout se ve zcela novém, pro mě neznámém světě, ve světě, kde neplatí pravidla, jež znám; to je něco, čeho by se myslím bál i mnohem odvážnější člověk než jsem já. Předpokládám, že ta otázka byla cílena spíš na argumenty ve prospěch neexistence Boha, a upřímně řečeno, žádné nemám. Nemám argumenty pro ani proti, nemám na to žádný názor, ale vzhledem k tomu, že jsem byl odjakživa ateista, jím i nadále zůstávám.
I po dvou týdnech se mě stále drží rýma. Konečně mám přilepené podlahové lišty a pověšenou mapu. Nedávno jsem dělal přijímačky na dvě vysoké školy, aniž bych se na ně byť jen trochu připravoval - a u jedněch jsem postoupil do druhého kola. Vzhledem k tomu, že jsem pak měl méně než týden se připravit na druhou část a zároveň chodím do práce, dopadlo to asi tak, jak by člověk očekával; přišel jsem, omluvil jsem se komisi a odešel jsem. Ale alespoň vím, jak to bude vypadat, až to budu příští rok zkoušet znovu; a svezl jsem se Pendolinem, což je něco, co jsem chtěl už dlouho udělat, jen jsem k tomu doposud neměl vhodnou příležitost. Nedávno jsme s přítelkyní oslavili první výročí a doufám, že spolu oslavíme ještě hodně dalších; věřím, že spolu oslavíme ještě hodně dalších. Mám období, kdy hodně čtu; z knih, co jsem nedávno přečetl, bych rozhodně doporučil Mistra a Markétku a Dalekou cestu za domovem. Občas se mi špatně spí, nebo špatně jí, nebo špatně dýchá; ale komu ne? Já myslím, že je vlastně všechno v pořádku.
Čekají mě v Praze přijímačky a trochu se tam bojím kvůli prosincovému incidentu. Je tam bezpečno a případně co mám dělat, neprůstřelné triko, vestu, aby se mi nic nestalo?:D stojí to asi 12 tisíc to tričko
Proč chceš studovat v Praze, když se tam bojíš byť i jen přijet na přijímačky?
„A přitom, jak také věděli východní mudrci, člověk je červ a potrava pro červy. To je paradox: je mimo přírodu a beznadějně v ní; je dvojí, nahoře ve hvězdách a přesto je umístěn v srdcervoucím, dech lapajícím těle, které kdysi patřilo rybě a stále má žábry, které to dokazují… Člověk je doslova rozdělen na dvě části: má vědomí své vlastní nádherné jedinečnosti v tom, že vyčnívá z přírody s nebetyčnou majestátností, a přesto se vrací pár metrů do země, aby slepě a tupě shnil a navždy zmizel. Je to děsivé dilema být a muset s ním žít“ (Becker, 1973, s. 26).
Ne, obávám se, že pro mě by byly nevhodné - mám ploché nohy, volné vazy a v oblasti chodidel jsem měl několik vážnějších úrazů; navíc se většinu času pohybuju po tvrdém městském terénu. Všichni ortopedi, fyzioterapeuti a chirurgové mi vždy doporučují pevné boty. A ani z estetického hlediska se mi barefoot boty nelíbí.
V posledních pár týdnech jsem se tak cítil častěji, než by mi bylo příjemné; ovšem samozřejmě, že ta past byla z největší části v mé hlavě, jako obvykle. Ve skutečnosti to není nikdy tak dramatické, jak se to zdá. Tak se vysvobozuji, hledám svůj klid, náš klid; je to můj život a můj svět.
Raději bys byl/a znovu dítětem, nebo už nikdy víc?
Nikdy. Svoboda dospělosti je pro mě mnohem důležitější než absence odpovědnosti spojená s dětstvím; stále si pamatuju, jak mi v dětství vadilo, že mě dospělí nebrali jako plnohodnotnou lidskou bytost, dělali si se mnou, co se jim chtělo, a nebrali žádné ohledy na mé pocity a názory. A to nemluvím o tom, že konkrétně mé dětství v řadě ohledů nebylo ideální nebo příjemné.
Nakladatelství Albatros nevydá knihu, která zpochybňuje transgender identitu. Nemáte pocit jakoby se sem vracela podobná cenzura, jaká tady byla za komunismu?
Fascinují mě lidé, kteří neumí číst ručičkové hodiny. Je to tak základní věc, ale stále existují lidé, kteří to nezvládnou ani v dospělosti. Znáte také takové?
Kdyby jste měli v životě někoho z kým si už tolik nerozumíte jako předtím, jak by jste se zachovali?
To záleží, jakým způsobem k tomu dojde a jak k tomu dotyčný přistupuje... Jsou lidé, s nimiž jsme se tak nějak přirozeně vzdálili, každý jsme vyrostli trochu jiným způsobem a už si tolik nerozumíme, ovšem stále se naše cesty občas protnou. S tím nemám žádný problém, jestliže to druhá strana cítí stejně jako já. Nevadí mi přijmout fakt, že ten vztah už přirozeně nebude stejný jako dřív, a pokračovat v něm jiným, zpravidla méně intenzivním způsobem. Problém však je, pokud to druhá strana necítí stejně a snaží se pokračovat v něčem, co už zkrátka není; pak přichází čas se o tom pobavit otevřeně a narovinu, a jestliže dotyčný odmítá přijmout to, jak to je, rozloučit se.
2019: "Jelikož mám problémy se sebevědomím, jsem závislý na uznání druhých; má sebeúcta je podmíněná jejich míněním."2023: "Je mi jedno, jestli mě nemáte rádi; já na něco takového nejsem odkázaný."
Co se týče zrcadlovek, momentálně mám pouze Zenit, který jsem si "půjčil" od otce (pravděpodobně ho nikdy nebude chtít zpátky); zatím jsem nenašel odvahu s ním fotit, vzhledem k tomu, že je u něj (oproti kompaktu) složitější ovládání a manipulace s filmem a tento konkrétní kus má rozbitý expozimetr. Nedávno jsem začal uvažovat o tom, že bych si pořídil digitální zrcadlovku, docela mi to chybí... Tak uvidím.
Jsou chvíle, kdy je potřeba udělat něco úplně obyčejného. Udělat si salát. Krájet zeleninu, přemýšlet nad poměry jednotlivých ingrediencí; to je něco velmi reálného. Cibule mě pálí v drobném škrábanci na kloubu ukazováčku - tak obyčejná a reálná bolest. Pocítit vděčnost za to, že existuje něco tak jednoduchého, tak hmatatelného; něco, co je zcela prosté veškerých pochybností a zdá se, jako kdyby to na chvíli dokázalo vyčistit ten vnitřní chaos.