J.

"Stejně jako přirozeně plyne voda v řekách, i tak plyne stav naší existence v různých okamžicích a zanáší nás do nových míst, fyzicky i metaforicky - a právě takové plynutí stavu doneslo čtenáře až na tuto stránku. Následuje poslední část sbírky, která, jak si bystrý čtenář jistě povšimne, se značně liší od částí předchozích. Je to tím, že do tohoto díla ve skutečnosti vlastně ani nepatří; není znamením času. Jistě by bylo naprosto pochopitelné, kdyby se čtenář v tuto chvíli cítil jaksi oklamán či podveden, nebo takovým zvláštním způsobem zrazen; mohl by se ptát: proč sem básník tuto část vůbec dává, když sem ve skutečnosti nepatří? A proč to vůbec zmiňuje? Nebylo by pro všechny jednodušší, kdyby předstíral, jakože nic? Jsou to správné a spravedlivé otázky. Nicméně není úkolem ani povinností básníka obhajovat svá rozhodnutí, proto tyto dotazy nyní ponecháme nezodpovězené a pomalu, ale jistě, obrátíme svou pozornost k poslednímu bodu programu, k samotné poslední části sbírky Znamení časů, k té části, která do této sbírky nepatří.
Závěrem, než takto učiníme, bychom tímto rádi vyjádřili vřelý dík Nikole Kobníčkové, jíž je Šedá věnována.
Moc jsem tě miloval, i když jsi nikdy neexistovala."
- Znamení časů - Šedá

View more

1. Nedávno jsem zjistil, že mám klastrofobii. Nebylo to v ten okamžik zrovna příhodné zjištění, neboť jsem byl na magnetické rezonanci a bylo potřeba, abych tam vydržel přibližně třičtvrtě hodiny.
2. Studuji filosofickou fakultu.
3. Mám rád pizzu hawaii.
4. Poprvé jsem se opravdu ztřískal ve svých šestnácti letech na maturitním plese našeho gymnázia. Nemám na tu noc moc vzpomínek; ale prý jsem v půl páté ráno na nádraží asi deset minut vykládal nějaké cizí dívce, že ji mám strašně rád, i když ji vůbec neznám.
5. Jedna z mých schopností, na které jsem opravdu hrdý, je můj orientační smysl. Dokážu se poměrně rychle zorientovat na nových místech, a jakmile si jednou projdu nějakou trasu, už nikdy ji nezapomenu.
6. Klavír je první hudební nástroj, na který jsem se kdy učil hrát.
Hodně štěstí s hádáním, co je pravda a co lež.

View more

Myslím, že jsem byl v ředitelně všehovšudy jednou, mohlo to být tak v šestém ročníku gymnázia. Tehdy nás fyziku učil nový ředitel; byl v mnoha směrech celkem idiot a nikdo ho moc nemusel, navíc až komickým způsobem nadužíval výraz "terminus technicus"; no, jeho hodiny zkrátka nepatřily mezi nejoblíbenější.
Já tou dobou zrovna byl dost zažraný do relativistické fyziky, a když jsem narazil na jeden problém ohledně paradoxu dvojčat, kterému jsem nerozuměl, usoudil jsem, že ideální řešení je se na to zeptat při hodině fyziky, kde jsme zrovna probírali něco, co s teorií relativity ani v nejmenším nesouviselo. Z nějakého nepochopitelného důvodu mě ředitel s tím dotazem neposlal do patřičných končin; naopak si tam se mnou pak po zbytek hodiny povídal o teorii relativity. Sice úplně neodpověděl na mou otázku, ale i tak to bylo fajn a všichni mí spolužáci mi byli nesmírně vděční, jelikož díky mně měli volnou hodinu. Když začala přestávka, ředitel mi řekl, ať s ním jdu do ředitelny, že mi půjčí nějakou knihu. Půjčil mi Pana Tompkinse v říši divů, což se mi moc nelíbilo, protože jsem poněkud ješitný a podobná zjednodušující vysvětlení jsem odjakživa považoval za urážku mé inteligence; nicméně i tak jsem to přečetl a nedozvěděl jsem se tam nic, co bych už dříve nečetl jinde, napsané pro mě příjemnější formou.

View more

Už zase je to tady, já se nikdy nepoučím.
A před hodinou jsem se probudil z tak živého snu, že to bylo až nepřirozené, a teď tu ležím s mírnou kocovinou a je mi psychicky i fyzicky strašně divně. Samozřejmě, že bych v tuhle chvíli neměl pít, samozřejmě, že to nezvládám. Ale já si nedám říct a ani se předtím nenajím. Ovšem to není jádro problému.
Jádro problému je, že celý večer sedím, myslím si, že to je v pořádku, a vyhýbám se jádru problému. Stejně jako minule, "to je v pohodě, už jsem se s tím vyrovnal", nebo "až tak se mě to nedotklo", když ve skutečnosti jsem se s tím ještě ani nezačal vyrovnávat.
Idiote, nemůžeš se aspoň jednou zkusit chovat lidsky a nic před sebou samým nepředstírat? Není kam spěchat. Dej si na čas, návrat do domova, který se už nezdá být domovem, vždy nějakou dobu trvá. I přesto, že jsi změněný; nedá se to pochopit jednou provždy nebo vybrat do zásoby. Hlupáku. Nebuď kretén.
Trochu se mi motá hlava.

View more

[...] Mám dojem, že jsem se od zimy 2018 protáhl očistcem. Nejdřív žiješ ve svém dokonalém, vymyšleném světě, kterému chceš věřit, protože potřebuješ něčemu věřit, a tohle je nejjednodušší. Pak přijde rána. A pak třeba další, co já vím. Ležíš někde hluboko ve tmě, pod nějakým trním, nebo co to sakra je, asi máš na hlavě trnovou korunu, máš na dlaních stigmata, nebo nemáš, na co si tu hraješ, a pak se začneš vyhrabávat ven. Máš rozedřené lokty a kolena a škrábance od trní po celém těle, cestou polámeš tolik větví a zničíš tolik květů. Až nakonec staneš venku na světle a to je tak oslepující, že bys nejradši zalezl zpátky, stočil se do klubíčka a zůstal tam navždy, potřísněný krví, ale už to nejde, takhle to nefunguje. Víš, že to tak nefunguje. Cítíš, že je něco jinak. A v ten moment víš, že to už nejsi ty, nebo že to možná naopak už jsi ty; že se díváš na svět trochu jinýma očima a že se postavíš věcem, nad kterými bys dřív ani nepřemýšlel, a možná se ti do toho pořád nechce, ale cítíš určitou nutnost. Cítíš vůli. Jsou věci, které musí být. Tak to je.

View more

Jen zřídkakdy se mi stává, že mě zaujme striktně realistické výtvarné umění. Vlastně by se dalo říct, že téměř ve všech uměleckých oborech tíhnu k moderně a postmoderně; možná až do takové míry, že by mě nejspíš mnozí s posměšným nádechem zařadili mezi ty, kteří považují za umění banán nalepený na zdi lepicí páskou. A neříkám, zda by měli pravdu či ne, ani nehodnotím skutečnou uměleckou hodnotu daného uměleckého díla. Ovšem přijde mi, že je třeba si uvědomit věc, kterou si většina těchto nejspíš neuvědomuje; a to jak se umění dostalo tam, kde je. Není to tak, že by lidé zničehonic začali lepit banány na zeď, hledat v tom myšlenku a prodávat je za miliony. Je to postupný proces. Rozbití formy. Umění stále zůstává projevem toho samého, ovšem mění se výrazové prostředky. Hledá způsoby, jak se uvolnit, být surovější; komunikovat svůj význam stále přesněji, za cenu (anebo možná je to naopak bonus) narušení struktur a vytvoření něčeho, na co je třeba nahlížet úplně novým způsobem. A děje se to zcela organicky, přirozeným vývojem; nemůže být abstrakce bez porozumění realismu. Umění je silně kontextuální záležitost: musí z něčeho vycházet a mělo by někam jít. A chce-li být dobré, mělo by samo vědět, co vlastně je.
Na dějinách výtvarného umění je ten vývoj vidět nádherně. Anebo, v mnohem menším měřítku (neboť jsem pouze jedinec), nicméně velmi výrazným způsobem, jsem to pozoroval i na sobě samém. Vzpomínám si, jak jsme se někdy na gymnáziu, mohlo to být tak před pěti, šesti lety, učili o Apollinairovi a na hodině literatury jsme četli jeho Pásmo. Tehdy mi to připadalo jako něco strašně zvláštního, až nepochopitelného. O nějaký čas později jsem začal psát poezii. Začalo to u poctivých tradičních básní, s vázaným veršem a vším tímhle. Ovšem postupně mi to přestalo stačit, svazovalo mě to; čím dál více jsem začal rozbíjet formu, uvolňovat se a experimentovat. No a když se nyní zpětně dívám na to, co jsem napsal, zjišťuju, že si během těch několika málo let mé psaní prošlo analogickým, až téměř i imanentně podobným vývojem, jakým si během historie prošla poezie v obecnosti. Je to fascinující jev.

---

Ovšem to jsem odbočil od tématu úplně jinam. Vlastně jsem chtěl říct jen to, že se mi málokdy stává, že by mě zaujalo realistické výtvarné umění, ale někdy se to stává. A i navzdory svému směřování k moderně a postmoderně věřím, že stačí, aby umění bylo hezké a poctivé, co víc by člověk mohl chtít? Umění je i o estetice, nebo rozhodně původně bylo. A možná jsou všechno tohle jen prázdné spekulace a umění by mělo být právě především o estetice.
Tenhle portrét, na který jsem narazil tuhle na výstavě, je opravdu moc hezký.

View more