Jak vidíš situaci tištěných médií (deníků i časopisů) za 20 let? Budou ještě existovat nebo zaniknou?
Co takhle k večeru antiutopický román?
Píše se rok 2045. Všechny děti školou povinné jdou Aprílový průvod na oslavu Svátku hnízda. Letos je obzvláště veselý, občané totiž mají radost, že se Babišovi už po desáté podařilo obhájit titul podnikatele roku. To se zatím žádnému prezidentovi s funkcí předsedy vlády a předsedy nejvyššího soudu nepovedlo! A přitom je to tak jednoduché, stačí řídit stát jako firmu. Prvňáčci mající to štěstí, že se narodili v matce měst, se kupí na Andrejově náměstí v místech, kde starší pamatují sochu svatého Václava - s každým prvňáčkem, který přinese papír s 20x opsanou větou: "Andrej Babiš je můj hrdina!" se hlava státu vyfotí u své bysty v nadživotní velikosti. A zatímco se malý Pepíček Novák radostí počůrává, protože před ním už je ve frontě jen 359 dětí (to celodenní čekání přináší své ovoce!), sedmdesátiletý Jan Fialka se ve své garsonce schovává pod zástěnou z dek a snaží se co nejtišeji na psacím stroji opisovat kopie nejnovějšího Oběžníku. Dnes je na to ideální den, všichni sousedé by měli kráčet v průvodu, ale opatrnosti není nikdy dost, protože Velký Andrej všechno vidí i slyší. U opisování seznamu obětí posledního měsíce si musí dát pauzu. Kukaččí hnízdo, alias největší věznice na světě, postavená místo města Plzeň, pohltilo další dva jeho bývalé studenty - mylně si mysleli, že jejich nový ABBlocker je funkční, ale kdepak, Nejvyšší spravedlnosti se stejně podařilo na jejich přístrojích zaregistrovat snahu vyhledat na internetu archivy Babišových výroků z let 2010-2020. U jednoho z nich byla jako nepřilehčující okolnost naleznuta sbírka nežádoucích časopisů - jednalo se o vytištěné a zřejmě poštou poslané zahraniční internetová média. Kolem desáté hodiny večerní registruje Jan šrumec na chodbě, a tak se svým opisováním přestává a všech třicet opsaných kopií Oběžníku, alias jediného média, který není pod palcem Andreje Babiše a zároveň posledního tištěného plátku, schovává spolu s originálem pod uvolněné prkno v podlaze a usíná s doufáním, že na něj nepřijdou ani zítra.
Orwell by to zvládl líp. Ale určitě mě omlouvá, že já pospíchám na pivo. Howgh.
Píše se rok 2045. Všechny děti školou povinné jdou Aprílový průvod na oslavu Svátku hnízda. Letos je obzvláště veselý, občané totiž mají radost, že se Babišovi už po desáté podařilo obhájit titul podnikatele roku. To se zatím žádnému prezidentovi s funkcí předsedy vlády a předsedy nejvyššího soudu nepovedlo! A přitom je to tak jednoduché, stačí řídit stát jako firmu. Prvňáčci mající to štěstí, že se narodili v matce měst, se kupí na Andrejově náměstí v místech, kde starší pamatují sochu svatého Václava - s každým prvňáčkem, který přinese papír s 20x opsanou větou: "Andrej Babiš je můj hrdina!" se hlava státu vyfotí u své bysty v nadživotní velikosti. A zatímco se malý Pepíček Novák radostí počůrává, protože před ním už je ve frontě jen 359 dětí (to celodenní čekání přináší své ovoce!), sedmdesátiletý Jan Fialka se ve své garsonce schovává pod zástěnou z dek a snaží se co nejtišeji na psacím stroji opisovat kopie nejnovějšího Oběžníku. Dnes je na to ideální den, všichni sousedé by měli kráčet v průvodu, ale opatrnosti není nikdy dost, protože Velký Andrej všechno vidí i slyší. U opisování seznamu obětí posledního měsíce si musí dát pauzu. Kukaččí hnízdo, alias největší věznice na světě, postavená místo města Plzeň, pohltilo další dva jeho bývalé studenty - mylně si mysleli, že jejich nový ABBlocker je funkční, ale kdepak, Nejvyšší spravedlnosti se stejně podařilo na jejich přístrojích zaregistrovat snahu vyhledat na internetu archivy Babišových výroků z let 2010-2020. U jednoho z nich byla jako nepřilehčující okolnost naleznuta sbírka nežádoucích časopisů - jednalo se o vytištěné a zřejmě poštou poslané zahraniční internetová média. Kolem desáté hodiny večerní registruje Jan šrumec na chodbě, a tak se svým opisováním přestává a všech třicet opsaných kopií Oběžníku, alias jediného média, který není pod palcem Andreje Babiše a zároveň posledního tištěného plátku, schovává spolu s originálem pod uvolněné prkno v podlaze a usíná s doufáním, že na něj nepřijdou ani zítra.
Orwell by to zvládl líp. Ale určitě mě omlouvá, že já pospíchám na pivo. Howgh.
