„Držel jsem si dlaně na očích, jako bych se bál, že mě někdo uvidí a řekne, že jsem na to už starý, ale já jsem brečel jako ještě nikdy v životě, víc, než když jsem byl malý.“
Neonová bible. John Kennedy Toole jí napsal ve svých 16ti letech, jen tak do šuplíku. Svou hloubku získala až po jeho sebevraždě, kterou spáchal ve dvaatřiceti letech potom, co se mu delší dobu nepodařilo vydat Spolčení hlupců. Tuto knihu po jeho smrti vydala jeho matka a dnes je to stálice u maturit. Osobně mám radši právě Neonovou bibli, ač méně obsáhlá o to kniha o dost hlubší. Nejde popsat děj. Přečtěte si to....
Pokud tě kdokoliv velmi zklame v přátelství či vztahu a zanechá to v tobě hluboké negativní pocity, co s takovými lidmi uděláš? Budeš s nimi dál v kontaktu nebo to skončíš?
Na začátku roku mě někdo zklamal, sebrala sem se a z minuty na minutu zmizela, bez čau. Po nějaký době ten člověk přišel a omluvil se. Dostal tedy prostor, ale mám pocit, že odložil svou šanci na hromadu dalších šancí a nic.... 🤷♀️