Jaký máš názor na lidi, kteří si dobrovolně sáhnout na život?
nechápu to, já osobně bych to nedokázala i kdybych byla na dno🤷🏻♀️
What others replied to:
Jaký máš názor na lidi, kteří si dobrovolně sáhnout na život?
show all (39)
Asi žádný ...nikomu do hlavy nevidím ...nevím, co za tím bylo ...každopádně vím, že zabíjet v pubertě nebo po nevydařeném prvním vztahu je zkrátka blbost ...i když holt sám mám sklony k tomuto "řešení" ...ale chci ho využít, kdyby vážně šlo do tuhého, protože jak jsem psal níže ...nestojím o to nějak trpět a to musí pochopit i mí nejdražší
Že potřebujou pomoc.
Nechápu to, ale nemuzu soudit nikdy nevíš proč to udelali
Když už, tak ať to aspoň udělají pořádně.
Chce to velkou odvahu
Ať si každý se svým životem naloží jak uzná za vhodné 😏 vždycky je tam nějaký důvod 😏 bezdůvodně to lidi nedělají... Ale nemají právo si brát život.. oni sami si ten život nedali 👍 podle mě jsou to lidi co neumí řešit problémy atd jinak než sebevraždou 😏
Podle mě je to ubohost, lidi si myslí jací jsou borci když se chcou zabít ale já to beru jako ubohost.. chápu že jsou třeba v životní nouzi nebo se jim p*sral celý život ale podle mě to není řešení.. Všechno se dá vyřešit i napravit.. ale to musí člověk chtít.
Jen můj názor...
Jen můj názor...
Na anonim neodpovídám
Tak když už si na nej sáhli a nejsou tu, tak je zbytecny si na ne dělat názor. Co ti mám na to říct no..já to udělala taky.
Nejsem člověk, který by moc obhajoval sebevraždu. Ono to totiž nikdy není jenom naše věc. Vždycky jsou tu i další lidi. A vždycky je tu někdo, kdo tu po nás pak zůstane se stejnou bolestí v srdci, kterou předtím zažíval sám zasebevražděný. Jen jí tím předá dál.
Někdy se sice cítíme sami. Naše rodiny se k nám nemusí vždycky chovat hezky. A naši přátelé nám tolik dost zájmu a podpory, kolik v tu chvíli potřebujeme. A možná se k nám zrovna chovají, jakože jim na nás nezáleží, a ani nás nemají rádi. Ale i přesto dost možná fakt nechcou, abysme umřeli. A kdyby se to stalo, zlomilo by je to. Už by jste jim pak nevysvětlili, že to nebyla jejich vina, a že jste tak moc trpěli, že jste zrovna vy opravdu nemohli nic udělat. Protože přesně tyhle myšlenky je pak budou sužovat. A vždycky je tu někdo, koho by naše sebevražda zlomila.
Navíc, tenhle život jsme si sami nedali. To, že jsme se narodili, má nějaký důvod. Něco ( a je jedno, zda tomu říkáte Bůh, vesmír, síla, nebo jakkoli jinak) nás tu chtělo. Takže by jsme si ho neměli brát.
Ovšem samotný ten čin není to hlavní. Otázkou je, PROČ to ten člověk udělal. Uvědomme si, co ten člověk asi musel prožívat, že si sáhnul na život. Všichni máme nějaký přirozený pud sebezáchovy. Kdy v případě ohrožení života dokážeme neskutečné věci. Kdy se automaticky rveme stylem, který za normálních okolností není možný. Tak co se asi muselo dít člověku, který si sám sáhl na život. Kterého opustil i tenhle pud sebezáchovy. Co strašlivého za tím muselo být. Proto by jsme i přes to všechno, co jsem uvedla výše, tyhle lidi nikdy neměli úplně odsuzovat. Protože to, co museli prožívat, asi fakt nebyla nějaká hloupost. Ten člověk musel trpět takovým způsobem, že ani přirozený strach ze smrti a z toho, co bude nebo nebude po tom, mu v tu chvíli nenaháněl strach, protože v tu chvíli museli mít pocit, že nic horšího už ani nejde.
Nicméně, dokud žijeme, tak je naděje ( ve většině případů) Dokud ještě žijeme, vždycky můžeme něco udělat. Ale když umřeme, pak už nenaděláme nic.
Někdy se sice cítíme sami. Naše rodiny se k nám nemusí vždycky chovat hezky. A naši přátelé nám tolik dost zájmu a podpory, kolik v tu chvíli potřebujeme. A možná se k nám zrovna chovají, jakože jim na nás nezáleží, a ani nás nemají rádi. Ale i přesto dost možná fakt nechcou, abysme umřeli. A kdyby se to stalo, zlomilo by je to. Už by jste jim pak nevysvětlili, že to nebyla jejich vina, a že jste tak moc trpěli, že jste zrovna vy opravdu nemohli nic udělat. Protože přesně tyhle myšlenky je pak budou sužovat. A vždycky je tu někdo, koho by naše sebevražda zlomila.
Navíc, tenhle život jsme si sami nedali. To, že jsme se narodili, má nějaký důvod. Něco ( a je jedno, zda tomu říkáte Bůh, vesmír, síla, nebo jakkoli jinak) nás tu chtělo. Takže by jsme si ho neměli brát.
Ovšem samotný ten čin není to hlavní. Otázkou je, PROČ to ten člověk udělal. Uvědomme si, co ten člověk asi musel prožívat, že si sáhnul na život. Všichni máme nějaký přirozený pud sebezáchovy. Kdy v případě ohrožení života dokážeme neskutečné věci. Kdy se automaticky rveme stylem, který za normálních okolností není možný. Tak co se asi muselo dít člověku, který si sám sáhl na život. Kterého opustil i tenhle pud sebezáchovy. Co strašlivého za tím muselo být. Proto by jsme i přes to všechno, co jsem uvedla výše, tyhle lidi nikdy neměli úplně odsuzovat. Protože to, co museli prožívat, asi fakt nebyla nějaká hloupost. Ten člověk musel trpět takovým způsobem, že ani přirozený strach ze smrti a z toho, co bude nebo nebude po tom, mu v tu chvíli nenaháněl strach, protože v tu chvíli museli mít pocit, že nic horšího už ani nejde.
Nicméně, dokud žijeme, tak je naděje ( ve většině případů) Dokud ještě žijeme, vždycky můžeme něco udělat. Ale když umřeme, pak už nenaděláme nic.