Já jsem to sem původně nechtěla psát... už jsem říkala, že to sem nenapíšu. Ví to vlastně jenom rodina a můj - teď už bývalý - přítel. Jinak nikdo. Celou pravdu jsem neřekla ani nejbližší kamarádce.
Ráda bych to sem napsala, už jenom proto, že cítím potřebu se z toho vypsat, což jsem nikde neudělala ( ani na blog, fakt nikam) a zároveň bych před tím chtěla i varovat, protože mi to opravdu strašně rozhodilo a nabouralo celý život, zdraví, myšlení i vztahy, ale prostě jsem ( zatím) nesebrala odvahu.
Ne že bych se za to styděla to ne, ale prostě... Tahle porucha je v dnešní době docela kontroverzní téma a lidé se vlastně dělí na ty, kteří to dokonce podporují ( což jsou naprostí idioti a takovým bych to snad i přála - dobře to možná zase ne...) a na ty, kteří tyto lidi považují za úplný idioty, co neměli nic lepšího na práci a vůbec nemysleli a můžou si za to sami. ( což mají částečně pravdu, ale je to složitější.
Nikdy jsem neměla problém říct, že mám bipolární poruchu nebo že trpím depresí nebo úzkostnými stavy a panikami, nedělalo mi problém mluvit o halucinaci... Já tyhle věci neberu jako něco, za co se člověk musí stydět nebo jako něco, s čím se přitahuje pozornost...Beru to prostě tak, že jsou to nemoci stejně jako chřipka nebo angína, jen duše a ne těla a že jsou to prostě procesy v mozku nebo to, že je nějaké látky nedostatek ( stejně jako např. inzulín při cukrovce)...
Takže je to nezvyk, že zrovna já nenapíšu, s čím jsem se léčila, ale tentokrát to opravdu nenapíšu... nedokážu to. Ale možná ti to i z téhle odpovědi došlo...