Dnes jsem se ve škole nudila natolik, až jsem se odhodlala opět něco napsat. Není to dokonalé, ale stále.. ;)
Úzkost, radost, smutek,
vše jako na horské dráze,
nevím, kam bych od toho utekl,
když je to v mé hlavě.
Smutek mi radí,
říkej mi pane,
nevím, zda vadí mi,
že zlost z toho vane.
Občas mi do hlavy divné hlasy lezou,
vypráví mi zvláštní věci,
chmurné myšlenky na mě se snesou,
nedokážu si pomoci.
Po rukách stékají mi červené praminky,
fascinovaně na ně ziram,
okolo zápěstí mi utáhnou řemínky,
dají mi prášky, pomalu usínám.
Nevím, jak reagovat,
když v bílé místnosti probudím se,
když zjistím, že jsem zamčen,
zapotim se.
Můžeš si za to sám,
když smrt jsi nechtěl,
že trápit se budeš,
dobře jsi věděl.
Trháš si vlasy,
nehty si koušeš,
mohou za to mé hlasy,
jsou jako spouštěč.
Prosíš mě,
abych přestal,
jenže bavíš mě,
a co jiného bych dělal?
Jsi můj sluha,
já tvůj pán,
ostatně, můžeš si za to sám.
Zkus to znova, tentokrát jinak,
jak na to, pokusím se ti říct,
pokud to nevýjde, tak už nijak,
pobudeš si tu o pár let víc.
Zaviráš oči,
bude to hned.
Všechno se točí,
nevnimáš svět.
Můj hábit v černé je barvě,
krmim se krví, která v lidech je,
za chvíli uvidíš sám sebe v hrobě,
až z tebe veškerá krev vyteče.
Dech se mu zklidňuje po chvíli,
krev mu tryská ze žily.
Posel se vrací, dosedá k němu,
jakoby najednou ucítil něhu.
Teď už je pozdě, zabil ho,
proč lidem ublížil, pochopil to.
Chtěl jenom hodit svou bolest na jiné,
spravedlivý trest ho jistě nemine.
Obětí ruku jemně stiskne,
na onen svět ho ihned pošle.
Tak skončil život mladého chlapce,
neboli smrt přijde, kdy se ji zachce.
View more