*Všechna na tvá slova a gesta mě nakonec přeci jen uklidní a já se od tebe poodtáhnu utírajíc si slzy z tváří.*
J-já... vážně šíleně moc děkuju. Kdybys nepřišel...
*Znovu ti ještě jednou poděkuju s pohledem do tvých očí, nicméně u představy, co by se stalo, kdybys nepřišel, se znovu celá rozklepu, a tak se raději obejmu okolo pasu a přivřu oči.*
Zachránils mě.
*Špitnu jednoduše nakonec a znovu se na tebe podívám a až teď mi dojde, že jsi tady vlastně kvůli něčemu přišel, a tak malinko zblednu a projedu tě celého pohledem.*
Kvůli čemu jsi přišel? Zranil ses nějak? Sakra, promiň, měl jsi mi říct dřív. Bože, bolí to? Promiň.
*Začnu okamžitě vystrašeně a furt hledám nějaké ta zranění, která ale nevidím, a tak se na moment zděsím, že to je něco vnitřního. Nemyslí mi to, jsem ještě pořád mimo z toho všeho, co se stalo, a znám tě, ty taky nikdy neřekneš, co ti je, pro tebe jsou ostatní přednější.*
Tak jo.
*Špitnu nakonec s výdechem. Fajn, čas přestat tě stresovat a začít se chovat profesionálně.
Proto taky navrhnu, že vyrazím pro jídlo, jenže tvá slova mě v tom malinko zarazí. Zpátky se posadím a lehce vyjukaně na tebe kouknu otevírajíc pusu, že něco namítnu.*
Něco ale jist musíme...
*Řeknu ti teda nakonec, jak nemůžu úplně tak odpočívat, no tak.*
Vážně promiň, to jsem nechtěla.
*Omluvím se ti ještě jednou s velkýma očima a provinilým pohledem. Myslím, že se budu muset začít chovat profesionálněji, abych tě nevyděsila, to doopravdy nechci.
Uh, dobrý, už si všechny své nejistoty nechám pro sebe, to bude lepší, jo.*
Měla bych přinést nějaké jídlo.
*Ukončím to tímhle a věnuju ti drobný úsměv.*
*Uchechtnu se, když si to překroutíš tímhle způsobem. Ach jo, že já se něco snažím říkat, vážně. Už mlčím.
Teda jako... chci tě ještě uklidnit, že vážně nejsem marná. Nicméně očividně to má přesně opačný efekt, což mi sám řekneš.
To jen vykulím oči a malinko zblednu. Tohle jsem nechtěla, no tak.*
Ne! Ne, tak to neber, vážně! Já to zvládnu, to bylo jako že... že nejsem úplně blbá ne, že... promiň, to jsem nechtěla.
*Začnu ti takhle v panice říkat, protože to fakt nebylo něco, čím bych tě chtěla vystresovat, přísahám.*
*Když mi podáš tak velké množství desinfekce, normálně se rozzářím, protože tolik jsem jí u sebe neměla ani nepamatuju. A za mě to je takový základ všeho. Alespoň do toho nechytneš infekci, to je velké uklidnění, nebudu lhát.
I tak mě ale samotnou dostává, jak jsi ty klidný a neřešíš nic, což se o mně absolutně říct nedá, fakt ne. Musím se však ušklíbnout nad tou tvou naivitou, když řekneš, že chceš, abych byla klidná alespoň já.*
Děláš, jako kdybych nebyla nervóznější než ty.
*Upozorním tě s drobným úsměvem a povytaženým obočím, než si jen s tichým zaúpěním protřu tvář.*
Jen bych tě chtěla upozornit, že běžně tak nejistá nejsem, dobře? Fakt v devadesáti pěti procentech případů vím přesně, co bych měla dělat.
*Ujistím tě ještě, protože teď musím vypadat jako fakt marný případ, což ve skutečnosti nejsem. Minimálně ne až tak moc.*
View more
*Tuhle variantu už beru a batoh ti opravdu podám, abys ho mohl prohledat.
Nakonec se teda přesuneme k tomu hlavnímu problému, kdy mě až zarazí, jak moc to přejdeš. Jako fakt hodně. Máš ty nějaký pud sebezáchovy, nebo tak něco? Protože tenhle tvůj přístup je... no, nevím, jestli úplně zdravý.*
Nechápu, jak to můžeš brát celé tak v klidu.
*Vydechnu teda nakonec s pokroucením hlavy. Tohle je šílené, jak moc velkou důvěru ve mě máš, až mě to děsí.*
*Když se začneš zvedat, prakticky okamžitě tě zarazím s varovným pohledem jako ať se ani nesnažíš, jasný? Vůbec se o to ani nepokoušej.*
To je dobrý, nehledej to.
*Dodám i slovně, než se naše konverzace přesune na to, jak přesně to teda s tebou provedeme. Tvůj nápad sice nezní úplně mimo, ale fakt se mi to nelíbí a přijde mi to neskutečně nehumánní.*
Ono jako... čistě teoreticky tě můžu nadopovat prášky proti bolesti, počkat, až zaberou, a pak ti na chvilku přerušit krevní oběh, takže omdlíš. Ale není to úplně to nejbezpečnější řešení, no.
*Navrhnu ti ještě jednu variantu, ale nejsem příliš nadšená ani z té, aby bylo jasno. Můžu ti tím taky dost nepěkně ublížit, ale zároveň by to mělo fungovat z toho všeho nejúčinněji.*
Desinfekci mám, ale rozhodně jí nemám dostatek na operaci a pooperační péči.
*Upřesním ti tedy. Vzhledem k tomu, co všechno budu muset desinfikovat, nemám toho moc, to uznávám.
Nakonec ještě tiše dodám ten zbytek, na který ty reaguješ svou trefnou otázkou a to jen vydechnu a se skousnutým rtem zvednu hlavu z tvého ramene a prohlédnu si okolí. Máš pravdu, tady to moc nepůjde.*
Nevím.
*Vydechnu nakonec ne zrovna nadšeně.*
Zkusím něco vymyslet, slibuju.
*Ujistím tě nakonec. Nehodlám do tebe řezat v plném vědomí, doopravdy ne, a něco ještě vymyslím.*
Um... desinfekci, primárně. Skalpel, pinzetu, jehlu i nitě mám. Rukavice bych taky měla mít. A ještě něco na tu bolest, no.
*Řeknu ti takový ten základ, co budu potřebovat, zatímco přemýšlím, jestli je nutné ještě něco. Hadříky si převařím, to bude v pohodě, vlastně všechno by mohlo být v pohodě, až na to, že ty mi u toho budeš cukat bolestí a křičet. A nikdo mi tě nepodrží, což taky nebude úplně ideální.*
A možná něco, abych tě mohla přikurtovat.
*Dodám ještě fakt tichounce a raději přivřu oči. To zní tak strašně, do háje.*
*Uchechtnu se nad tvými slovy a plácnu tě přes ruku, aby sis z toho nedělal srandu. Ach jo, snad ti ten optimismus vydrží co nejdýl, fakt v to doufám.
Bohužel ale aspoň jeden z nás se na to musí koukat z toho realistického úhlu pohledu, a očividně jím budu já. Zeptám se tě proto, jak to vnímáš ty, kdy bys to chtěl udělat. Jenže ty to prakticky přehodíš zpátky na mě, u čehož si povzdechnu a stisknu na moment rty k sobě.*
Zítra? Netuším, jak dlouho mi to může trvat.
*Navrhnu ti teda malinko nejistě. Nejsem zvyklá, že o tom, co budu provádět, nevím vůbec nic, ale tady to tak je a neskutečně mě to stresuje. Do háje s blbým žebrem.*
*Samotné mi koutky malinko zacukají a protočím nad tebou očima, ale raději se k tomu nevyjadřuju. Jsi vážně marný případ, kdybys to nevěděl.
Rýpnu si do tebe ještě i za to, jak optimisticky to celé bereš, a při tvé odpovědi se uchechtnu a malinko do tebe šťouchnu.*
Jde to vidět, hele.
*Odpovím ti s drobným úsměvem, který mi ještě chvilku vydrží, než mi dojde, že jde o opravdovou konverzaci o tom, že tě tady, uprostřed lesa, budu muset operovat, a tak zase zvážním.*
Kdy to budeš chtít provést?
*Zeptám se tě, jak se na to cítíš a kolik času na psychickou přípravu potřebuješ.*
