Mě rozpláče skoro všechno. Chce se mi plakat i u dokumentu o varanech. Je to tak zoufalý období. Potřebuju nový boty, potřebuju dát pěstí do zdi, mám hlad, potřebuju kluka, potřebuju prášky. Potřebuju obejmout, je mi ze všeho špatně, je mi z toho na nic. Všichni jsou hloupí a strašně bych si teď dala něco sladkýho. Proboha.
Podle mě ne, přijde mi to jako pohádka. Už jsem to tu psala, že jsem ateista. Stojím si za názorem, že si myslím, že nic takového není, ale na druhou stranu mi vůbec nevadí to vyprávění o tom. Přijde mi to zajímavé, třeba relikvie turínského plátna nebo tak. Umím si vyposlechnout jak to mohlo být a umím si vyposlechnout názory lidí kolem, ale můj postoj bude vždy ten, že tomu nikdy nebudu plně důvěřovat natolik, abych v to měla víru. Věřím v jiné věci, věřím v karmu, věřím na osud, věřím v to, že všechno se vším nějak souvisí a myslím si, že my všichni tu jsme z nějakého zvláštního důvodu, a nemyslím si, že činitelem je Bůh. Já nevím, to je hodně diskutabilní téma. Někdy mě přepadnou filosofický myšlenky typu - kde se vzal svět, kde se vzalo nebe, kde se vzal Měsíc a Slunce a všechno kolem a dojde mi, že pak už žádná jiná alternativa není, že nemůže být nic jiného. Většinou je to myšlenkový pochod ve třech vteřinách a pak je to zase pryč a nejde mi to vyjádřit, aby tomu někdo porozuměl. Je to moc zamotaný a složitý, je to filosofie. Takže ne, nemyslím si, že existuje Bůh.
Všechny dnešní. Světlých chvilek je fakt málo, spíš ne. Dnešní idea hudby jde do kopru, vycucává mozky náctiletých, možná proto ty mozky fakt vycucaný mají, ale každopádně každý má jiný hudební buňky, nebudu rozvíjet jinou debatu a já osobně to bojkotuji, neuznávám, bouřím se proti tomu, cítím vůči tomu obrovskou revoltu a nevím co ještě. Nebaví mě to, nic mi to nepřináší, žádné hlubší signály, nic.
Oboje je na draka. Když se říznu o papír, můžu se zbláznit, to je pravda, ale ta psychická bolest to je asi horší. Prst se zahojí rychle, ale rány na duši, to je běh na dlouhou trať, alespoň u mě. Já si hodně věcí moc beru a tak.
To je strašně těžké. Strašně. Teď mám jako srdcovou záležitost schody do nebe. A největší haló na tom je to, že když zavřu oči, tak to nebe fakt vidím a to je dvojnásobné díky za tuhle skladbu, protože vyvolává obrovský dojem z poslechu + je tam to něco navíc, to kouzlo, to, že to vidím jako skutečný fakt někde hluboko v mojí hlavě. Čest a slávu těm nejvyšším. Jakoby po těch schodech skutečně vyšli k nebi a dotkli se ho. https://www.youtube.com/watch?v=qHFxncb1gRY
Páteční slaďárny z mojí strany.Zase...Zase se na mě dívaly ty pronikavě tajemné modré oči. Zase mě po tváři lechtaly jeho hnědé vlasy. Zase se mě dotýkaly ty ruce. Po kolikáté? Zase se jeho duše dotkla té mojí. Po kolikáté? Zase se na mě díval tím láskyplně žádostivým pohledem. Zase jeho rty políbily ty mé. Po kolikáté? A zase a znovu - dokud se svět nerozpadne.