Zranitelné chvíle, kdy nás někdo skutečně vidí.
Sebevědomé chvíle, kdy slova opouštějí naše ústa naprosto přirozeně.
Intuitivní chvíle, kdy ani nemusíme přemýšlet, protože stoprocentně víme, kde leží pravda.
Přirozeně vrušující chvíle, kdy objevíme citlivost.
Pokojné chvíle, kdy naše duše mluví.
Vzácné chvíle, kdy jsme, protože opravdu chceme být.
Naprosto samozřejmé chvíle, kdy milujeme.
Nádherné chvíle, kdy nás obklopuje krása.
Až neuvěřitelné chvíle, kdy prožíváme poezii.
Přítomné chvíle, kdy nám život přestává běžet před očima a my máme konečně příležitost jej žít.
Intimní chvíle, které jako by byly stvořené jen a jen pro nás.
Je tolik magického, které ve mně probouzí myšlenky a život. Tolik, že se až stydím za to, že někdy je můj pohled nepřítomný a netečný. Mrzí mě, že je pro mě tak těžké psát o tom krásném (a někdy třeba jen vidět), daleko snáz se mi píše o bolesti. V určitém slova smyslu je možná i ona magická. Mohla jsem napsat - nadpozemská chvíle, kdy bolest není pouhou bolestí - ale nechtěla jsem ničit tu nevinnost. Možná je kouzelný celý náš život. Ta nevědomost, která se za ním skrývá. Odkud pochází to všechno? Kde je pramen lásky, slov, lidí, přírody, emocí, myšlenkek? Všechno je zahalené v magické roušce neznámého a to nevysvětlitelné je pro mě taky čarovným.
View more