Kdybys věděl/a, že tě nikdo nebude soudit, co bys dělal/a jinak?
Byla bych víc otevřená vůči světu a věcem/lidem, které mám ráda. Jen tak bych si chodila po ulici, zpívala písničky a tancovala. Když bych věděla, že mě nebude nikdo soudit, řekla bych někomu co se mi sakra šíleně dlouho honí hlavou.
Co je lepší, být realista, optimista nebo pesimista?
Z většiny jsem nerealistický pesimista. To nerealistický je někdy o rozum můj i mého okolí. Být tak ovšem realistický pesimista... To je podle mě fajn. Člověk si nedělá velké naděje a milé věci ho pak dokážou překvapit.
Tak vždycky a všem na tom záleží a kdo říká, že ne, tak ten kecá. Rozumět si s ním, smát se a bavit se, to je všechno moc fajn. Ale když tam není ta jiskra, kdy si řekneš, že tenhle člověk je ultraboží, protože má tohle a tamto nebo kdy si řekneš, že v něm zkrátka něco je a ani nevíš co, ale kvůli tomu na něj nemůžeš přestat myslet; tak bez toho to podle mě nemůže moc fungovat. Ten člověk se ti musí líbit, nemužeš k němu mít přirozenej odpor.
Třeba na sebe chtějí upoutat pozornost a nevědí jak to udělat, aby zůstali stále sami sebou. Nebo se stydí za to, jací jsou. Ani jedno není ideál. Pokud se chce člověk změnit, ať to udělá, ale ať ze sebe nedělá dva různý lidi.