Upřímně? Divím se, že si to někdo dokázal odvodit z toho co jsem tu psala. Divím se, že si to vůbec někdo pamatuje. Jak to říct. Je to těžké. Neměla jsem o tom nejmenší ponětí, že ve mně vznikal další život. Netušila jsem to. A když už jsem se to dozvěděla, bylo příliš pozdě. Zhruba 6 týdnů jsem byla v absolutní nevědomosti. Ale ano byla to má chyba. Opíjela jsem se každý večer a upřímně jsem se snažila idrovnat sama sebe, místo toho jsem přišla o možné velké štěstí, o důkaz svého života. Řeknu vám, ženská, která je schopná jít dobrovolně na potrat je sobec. Nechutnej sobec. Protože to, jakou psychickou i fyzickou újmu to přinese je opravdu nepředstavitelné. To pak jste dny a noci v kuse schopni jen uvažovat nad tím. Jaké by to bylo , kdyby..... A pořád dokola cítíte tu ohromnou bolest. Jako kdyby vaše srdce neustále vybuchovalo a krvacelo. To pak jde cigareta jedna za druhou a myšlebky běží jak na páse..