#maminka

"Neříká ti náhodou něco youtuber..." začala odvážně maminka, když jsme spolu jednou poklidně večeřely. Pak se však zarazila, úplně zmlkla, pohled zabodla zpátky do své misky rýže se zeleninou a do tváře se jí vkradl výraz člověka, který naprosto ztratil nit. Nechala mě pak v očekávání - co z ní kruci vypadne? Bože můj, maminka se dozvěděla o existenci youtuberů. Nejsem v bezpečí. I já zabodávám svůj pohled do své misky rýže se zeleninou, ve skrytu duše se začínám nervózně potit. Vyhodnocuji, co hrozí. S určitou úlevou naprosto vylučuji možnost minecraftových youtuberů, hned v závěsu mě napadá Dan Howell, maminka se o něm sice asi ani nemá jak dozvědět, ale herdek, teď přišel s velkou věcí, riziko nikdy není nulové. Pak se do věci vloží druhá mozková buňka, říká mi spásná slova: "slečno Robin, existují čeští youtubeři". Má pravdu. To bude pravděpodobnější.
"Kovy?", snažím se jí napovědět.
Maminka zavrtí hlavou. "...Biftek?" nadhazuje nejistě.

---

Anyways, takhle jsem se dozvěděla, že Stejk bydlí ve stejném baráku jako naši známí, a to je doslova jediná věc, kterou o tom člověku vím.

View more

Pro lidi, co mě znají, to asi bude překvapení, ale bože, přírodopis jsem fakt rád nemíval.
Na základce, kde se probíraly potůčky, kamínky, zvířátka a kytičky, mě to skoro až znechucovalo, tím spíš, když jsem se jednou se svou učitelkou přírodopisu pěkně chytl (bylo mi asi devět a málem musela do školy naběhnout maminka, tak moc jsme se chytli), protože jsem se s ní hádal, že velbloud ve svém hrbu nemá vodu, nýbrž tuk.
Téhle učitelce jsem pak dokonce přinesl vytištěné internetové stránky a okopírované stránky z encyklopedií, co potvrzovaly mou pravdu, a jediné, čeho jsem tím dosáhl, byla druhá kapitola dramatu, protože jsem "opět byl drzý".
Na gymplu se to pak s příchodem biologie (či předmětů, co byly biologie, ale měly víc fancy názvy typu "člověk, podpora a ochrana zdraví") dost zlepšilo, ale pořád to nebyla žádná sláva. Lidské tělo pro mě bylo super téma, ale na kytky jsem byl vyloženě idiot, zvířátka mě nezajímaly, na kameny (proč jsou vůbec v biologii, wtf) jsem byl opět vyloženě idiot a téma buňky mě v té době jednak fakt neoslovilo, jednak nám to velmi dlouho nikdo nevysvětlil tak, aby mi to aspoň dávalo smysl, natož aby mě to zajímalo. Jednou jsem byl dokonce poslán na biologickou olympiádu, a byla to pro všechny tak hrozná zkušenost, že jsme se o tom já ani žádný z mých vyučujících už nikdy nebavili a nikdy jsme se to nepokoušeli zopakovat.
Zlom přišel zhruba okolo kvarty, kvinty, kdy jsem se rozhodl, že půjdu na medicínu (protože lidské tělo mi pořád přišlo super) a začal se po biologických libůstkách pídit sám. Také jsem někdy v té době přešel ze svého volitelného předmětu latiny (což byla další část našeho školního bizáru, o tom zase jindy) na volitelné přírodní vědy.
A tam se to celkem rozjelo.
Buňka, genetika a molekulární biologie se docela rychle prodraly na mou první příčku zájmů a z biologie se stal můj nejoblíbenější předmět. Vždycky jsem miloval propojování informací, miloval jsem příčiny a následky, věci, co dávají smysl jako dokonale tkaná pavučina. Tohle tomu dalo formu a tvar. Seznal jsem (a lidé kolem mě ostatně také, jen mi to v té době neřekli), že na medicínu, kde se z nepopiratelně velké části prostě jen tupě bifluje, by mě jednak byla škoda, jednak bych se tam trápil.
Já jsem nepotřeboval vědět - vědění mi mohlo dát takřka cokoliv - já jsem potřeboval chápat. A to jsem v biologii našel. Bože, miluju biologii. Jestli můžu byť jen pro jednoho člověka zajistit to nadšení, co chápání života a jeho aspektů vyvolává ve mně, pak můžu zemřít spokojený.

View more

tak my toto v takové dětské verzi máme za sebou, protože už jsou celkem zvědaví a zajímalo je, jak se miminko dostane do bříška a z bříška, heh. a samozřejmě žádný podrobnosti, na to jsou zas dost malý 😂.

---

každopádně my se i doma s dětmi učíme různé věci, jako třeba kde je mozek nebo srdce a k čemu jsou důležité a stejně tak vědí, že žena má vajíčka a muž spermie. no a my to vysvětlili tak, že když se mají dva lidi moc rádi a chtějí spolu miminko, tak tatínek dá mamince spermie, ty se spojí s vajíčkem a pak vzniká miminko, které v mamince roste.. a když je dost velké, tak ho maminka porodí. toto teda znají tak jak to je, buď ho doktor vytáhne spodem, nebo musí říznout. nechci z našich dětí dělat blbouny, kterým bych říkal, že to vzniklo z hrášku, jako se to tvrdilo kdysi nám 😂. myslím si, že je dobře, aby se jim to nějak rozumně vysvětlilo tak, jak to je a až budou starší, tak si o tom s námi mohou pokecat podrobněji 😁.

---

a ježíšek.. heh.. no u nás se ještě věří. přemýšleli sme, že než půjdou 1. třídy, tak se jim to řekne, ale asi je necháme. je to jako s čerty.. na ty taky přišli nakonec sami, že to jsou jen masky 😂. neberou tyhle věci nějak špatně, že by to brali jako zle, že se jim tvrdilo něco jiného. myslím si, že až to praskne, tak budou naopak nadšení, že budou dárky moct balit s námi, protože vybírání a balení dárku třeba k narozkám doslova milujou 😂.

View more

Here we go, už jsme to tu dlouho neměli, historka, podle které si mě často pamatují i lidi, se kterýma jsem se v životě neviděl, a kterou rád opakuju jako jednu z nejzábavnějších svého dětství celkově.
Mohlo mi být asi pět, když jsem měl geniální nápad, že skočím salto pozadu. Nevěřil jsem si, že bych salto pozadu skočil jen tak ze země, tak jsem si k tomu raději vylezl na stůl (a že jsem byl myslitel, dal jsem si pod ten stůl peřinu, o které jsem hluboce věřil, že zmírní veškerý můj pád, kdyby se to snad nepovedlo). Nepovedlo se to tím stylem, že jsem z toho stolu skočil s plným nadšením přímo na hlavu.
Rána jako prase, ale když do pokoje přiběhla zděšená maminka, vehementně jsem tvrdil, že jsem "nic nedělal" a "nic se nestalo".
Long story short, palice se mi motala tak, že jsem byl za ten den rád, že jsem se svou rovnováhou a velikostí neskončil celej v záchodové míse. K večeru jsem s lidmi z ulice jel na hřbitov a začal tam zvracet na hroby (moje nejoblíbenější část celého toho zážitku, předcházela tomu dost hnusná škytavka, doteď si tyhle detaily pamatuju).
Nu, a že jsem zvracel a zvracel a zvracel a asi někde v mezičase kápl božskou o tom saltu, vyrazili jsme přímo na pohotovost, kde rovnou řekli, že mám brutální otřes mozku a následoval rentgen lebky, otřesné scénáře trvalých následků a hospitalizace, která měla být snad půlroční.
Po další prozvracené noci a následně podstatně klidnějším dni nebo dvou v nemocnici jsem nicméně začal být znuděný místním rezortem a jal se houpat (hlavou dolů) na hrazdách pro zlomený nohy.
Z nemocnice mě vzápětí pustili, abych si to tam kurva neudělal znova. Hrozně dlouho (rok? dva?) jsem pak docházel na nejrůznější kontroly toho, jestli mi náhodou nevysazují některý smysly nebo mozkový funkce.
A zcela nejvtipnější na tom je, že teď pokaždé, když hlásím životní úrazy (a že jsem je za poslední půlrok hlásil asi tak každej měsíc minimálně jednou), musím tuhle historku pokaždé znovu zopakovat a vydržet pak unavenej, leč velmi jasně posměšnej pohled jakýhokoliv doktora, co ode mě tuhle anamnézu zjišťuje.

View more

Ne, bože, vzpomněl jsem si ještě na jinačí déšť. Na ten největší ze všech mých dešťů - ten největší ze všech nádechů.
Zavíral jsem okno u otce v pokoji, vzpomněl jsem si právě při tom.
Muselo být pozdní léto, to kdy je strašlivě teplo, ať už je počasí v zásadě jakékoliv. Pršelo. Ne moc. Ne málo. Jen pršelo. Obrovský tenisový kurt, rovná plocha, kaluže vody, mokrý písek strašlivě klouzal. Tenisové míčky nacucaly vodu, byly těžké a odporné na dotek.
Smáli jsme se jako idioti.
Běhali jsme tam a zpátky, já a můj otec a moji bratranci, mokří jako myši, oblečení se na nás pod tíhou vody lepilo. Házeli jsme po sobě ty tenisáky, bolelo to jak čert, kdykoliv se někdo z nás trefil, měl jsem potom modřiny. A připadalo mi, že jsem nejšťastnější, co jsem kdy byl.
Jenom jsme křičeli a běhali a smáli se a křičeli víc a byla to ta nejlepší ze všech her - bez cíle, bez domluvy, jen my a ten déšť a ta největší svoboda na světě, taková, jakou jsem snad už nepoznal nikdy jindy. Prázdná hlava. Jen ten déšť.
Byl jsem mrňavý, moje sestra ještě ani nebyla na světě.
Běželi jsme z kurtu, přes trávu, přes kameny, hravě jsme se prali. A pak mě otec chytil a v nestřeženém okamžiku hodil do bazénu. Připadal jsem si jako dravec na vrcholu nebe. Vynořil jsem se z vody a se smíchem na něj křičel, že nás moje maminka zabije, že nemůžeme do bazénu v oblečení, a on se smál zpátky, říkal, že už na tom nezáleží, že jsme stejně kompletně mokří. A skočil za mnou. A moji bratranci taky.
A krátce jsme plavali, jako bychom do toho bazénu vstoupili jen tak mimoděk. Prali se v oblečení v bazénu, jako by to byla dravá řeka a my hrdinové akčního filmu.
Někdy mám chuť brečet pro všechnu minulost, která se už nevrátí.

View more