Ten test jsem v průběhu časů dělala vícekrát a pokaždé mi vyšlo buď INTJ a nebo INFJ, kdy už jsem se docela blížila k extroverzi, takže ležím na takové hranici více různých osobností.
Tady je pár knih, které na mě v poslední době hodně zapůsobily: •Haruki Murakami - Sputnik, má láska •Michail Bulgakov - Mistr a Markétka •Vladimir Nabokov - Lolita •Dante Alighieri - Božská komedie •Lev Nikolajevič Tolstoj - Anna Karenina •Václav Hrabě - Blues •Jaroslav Seifert - Jaro sbohemA z filmů zkuste třeba Americkou krásu, Spalovače mrtvol nebo Snídani u Tiffanyho.
Každý den něco ztrácím. Gumičky, propisky, drobný na kafe. Většinou jsou ztracený nenávratně, ale sem tam se zase objeví v tu chvíli, kdy je přestanu životně potřebovat. Průkazku na vlak obvykle najdu během dvou minut zběsilého hrabání v batohu a v kapsách, s tím, že jsem zase jenom zpanikařila a ta potvora jen zapadla do některého sešitu.A pak taky ztrácím svoje sny, svoje naděje. Motivaci i inspiraci. Chuť někam se posouvat. Ty už se tak jednoduše neobjevují, a už vůbec ne zapadlé v sešitech matiky. Prosím. Klidně si nechejte všechny moje gumičky, i propisky, když budete chtít. Ale pokud najdete cokoli z jmenovaných v minulém odstavci, ozvěte se mi.
Já mám nejradši ty drobnosti, ze kterých se skládá život. Jako když jednou za neskutečnou dobu obrátíte naruby kabelku a vysypou se z ní papírky, staré lístky od šaten, obaly od sladkostí a další věci, který vypadají pro kohokoli jiného jako prosté odpadky, ale vy je nevyhodíte, protože každá z nich symbolizuje Něco. Všechno jsou to vzpomínky, který se nosí po kapsách džín a kabátů a někdy se zatoulají do sešitu češtiny nebo učebnice fyziky. Lásky, smutky a radosti.
Já si myslím, že je mezi námi určitá spřízněnost a propojení, i přes to všechno, co se děje a neděje. Že je mezi námi vlákno, které se pne od jedné z našich tělesných schránek k té druhé a pomaloučku pomalu nás přitahuje k sobě. Ale kdo skutečně ví.
Nechcete mi posílat otázky zaměřené na vánoce a zimu celkově? cokoli, co vás napadne, ať si tu můžu trochu naladit tu pěknou vánoční atmosféru a nějaké ty positive vibes, však víte.
Když ráno stojím před zrcadlem, dokážu se na sebe podívat, natočit se ze všech stran a pak si říct: rozhodně nejsem ošklivá, ne, to nejsem. vždyť jsem vlastně docela hezká, opravdu. A pak za sebou zavřu vchodový dveře a do obličeje mě praští studenej vzduch a než dojdu na zastávku, je ten pocit ten tam. A ve škole se to úplně zlomí - všechny moje ranní vlastně i upřímně míněné komplimenty sobě samotné se zdají být ztracené někde na chodníku před mým domem. Dokážu si říct jen, jak příšerně v porovnání s ostatními vypadám, že páni, ta holka má vážně pěkný vlasy, tamta má zase roztomilej úsměv a na rozdíl ode mě nevypadá, jako by jí bylo špatně. A o tamté vůbec nemluvím, ta je ve všech ohledech tak tisíckrát hezčí než já. Tak sakra...Kamarádi poraďte mi, v čem to je?
Vždycky jsem sledovala lidi v šalině, co se tvářili zamyšleně a nebo smutně a hrála sama se sebou takovou hru: „co je všechny vlastně trápí.“ Navymýšlela jsem si toho spoustu - rozchody, hádky, falešné kamarádky, zabouchnuté klíče i takové pošetilosti jako rozbitý hrnek nebo pětka z písemky. Až v nedávné době jsem začala uvažovat nad tím, kolik lidí tuhle hru hraje na ukrácení času při jízdě šedivým městem taky - a kolik z nich se podívá na mě a tipuje tebe.
Hlasitou hudbu, antikvariáty, kavárny, velké hrnky silné kávy, suché květiny, gramofonové desky, noční jízdy autem, ty skryté symboly v cigaretách, které vnímám jenom já, kyselé žížaly, úvahy o lásce a životě s kamarádkou nad lahví jakéhokoli alkoholu, to, jak se mají všichni o něco raději, když jsou opilí, vůni čerstvého pečiva, pihy, noční i denní oblohu, svetry, svoje sny o tom, jak se stanu spisovatelkou a básnířkou, vesmír, balet, divadla, ohňostroje, Davida Bowieho, milostný sonety, objímaní ...
Jsem odjakživa tak trochu jako slunečnice. Jakmile se objeví člověk, ke kterému se nějakým způsobem upnu, aniž by si to uvědomoval, začne to být on, kdo určuje směr, kterým se otáčím. Stejně jako Slunce slunečnicím. A mě nikdy nenapadne se tomu bránit - prostě to dělám se stejnou přirozeností, jako ty žluté květiny.
Co tě, v poslední době, příjemně překvapilo? Jsem moc rád, že jsi zpátky.
Že se ještě stále zvládnu dokopat k tomu, abych si sedla a začala psát a mohla tak všechny svoje nápady a záchvěvy inspirace někam schovat na později. Na druhou stranu, najednou mi přijde, že nedokážu dělat cokoli jiného.A taky to, že si dokážu vychutnat grog a že někomu zřejmě nepřipadne, že vypadám na čtrnáct. -- Děkuji, já mám také radost, že jsem to tady znovuobjevila.
Abych si mohla nakopírovat včerejšek a mít ho tak v zásobě na kdykoli, kdy ho jen budu zase potřebovat prožít. Chci častěji sedět na kávě s lidmi, které jsem neviděla snad celé století a kteří jsou přesně tak skuteční a praví, jak jen přátelé můžou být a chci s nimi zase bezcílně bloumat městem, zmrzlá jako rampouch a smát se a polemizovat nad hloupostmi všedních dní.
Kdy jste poznali svůj protějšek? Pokud protějšek nemáte, volná otázka. (Pokud byste chtěli, téma volné otázky může být láska.)
Jednou mě políbíš, ale dneska to ještě nebude. Jednou budeme mít každej v ruce sklenku červenýho, já budu zabalená do tvýho saka, a možná prohodím nějakou hloupost - protože to já často dělám - ale tobě to třeba připadne i roztomilý, nebo úsměvný. Potom budeme chvíli tiše koukat na hranice, kde se setkávají umělý světla s tmou a hledat, kde které z nich končí, a které začíná. A já pak zase něco řeknu, něco, co zboří hranice a pak se to stane. Hvězdy nás přes smog asi neuvidí, což je smutný, ale třeba se na nás budou smát ty světla. Třeba nám budou dělat publikum sněhový vločky, co já vlastně vím. Ale takhle se to stane. Takhle to bude.
Kofein. Nejsem z kávy živá jenom proto, že mi pomáhá držet po celý den hlavu zpříma a protože potřebuju cítit její chuť, ale také proto, že někdy vám nic nezvedne náladu víc, než sednout si s někým blízkým nad pořádným hrnkem v nějaké zapadlé kavárně.
Skutečná zima se zamrzlými řekami S kouzelnou vůní jehličí a svíček S uměleckými díly mrazu na oknech A s bělostnou pokrývkou na všem okolo Je pro mě jako jednou z nejkrásnějších pohádek.