Proč jsou dnešní 'sněhové vločky' největší drsňáci a při prvním pseudo-problému se sesypou jak pytel ho*ven a ještě se pak CHLUBÍ pohovorem u psychiatra?
Děkuji za otázku. Žijeme ve světě přepychu a luxusu. Generace Z nikdy netrpěla žádnými nedostatky. Za nich už existoval internet, Facebook, YouTube, dotykový mobil, všechno.
My, děti 90’, jsme nic takového neměli. Za nás byli ještě tlustý televize, někdo možná pamatuje ještě ty černobílý a telefony byly teprve v plínkách (kdo ještě pamatuje jak machroval s Nokií 3310?!🤣). Sociální sítě nebyly, naše socky byly ICQ a Skype. Většinu času jsme trávili venku a nebo jsme chodili do kroužků/do hudebky. Existovaly půjčovny VHS kazet, pohádky a filmy normálně nebyly nikde na Netflixu. Co sis nenahrál na kazetu, tos reálně neměl.
Frčelo za nás EMO a poslouchali jsme Tokio Hotel a Nirvánu. Kdo byl EMO a chtěl být cool, tak se řezal. Z mýho okolí si nepamatuju nikoho, kdo by to dělal, protože měl deprese. Děcka to tehdá dělali na protest rodičům, takovej projev vzteku (a taky jsi vypadal cool ve škole). Nikdo z nás nenatáčel videa o tom, jak brečí v posteli, nebo že zrovna sedí někde ve cvokárně. Nikdo se nechlubil nikomu, že dostal antidepresiva. Protože takový lidi sice už existovali, ale nemluvilo se o nich a nikoho nezajímali, pro nás to byly akorát slabý kusy. Stejně tak jako tlustý spolužáci. Měli jsme ve třídě max jednoho a ten dostával od tělocvikáře čočku, protože to bylo normální se smát tlustým lidem. Nikdo se tehdá na nemoc štítné žlázy a podobný věci nevymlouval, stejně jako neexistovalo žádný ,,body positivity”. Tlustý lidi cvičili, modelky měly krásný štíhlý křivky. Kluci si nedělali make-up.
Teďka je svět úplně obrácenej. Děcka po covidu nezvládli návrat do reality, ve škole se nesmí dávat domácí úkoly, všem se ustupuje, už se nesmí ani hodnotit, kdo je v čem lepší, protože všichni jsou přece vítězové. A tady z toho luxusu a bubliny povstala generace sněhových vloček. Jakmile mají jít do školy, do práce, kamkoliv, začnou se třást, brečí, mají úzkostné stavy. Musí se kolem nich chodit po špičkách a musí se brát ohled na jejich pocity. V opačným případě hned spáchání sebevraždu a točí i tom videa na TikTok. Nejde s nimi nesouhlasit, protože v momentě jsi ty ten špatnej, protože je vlastně nechápeš. Ale! Nás se tehdy taky nikdo neptal, co chceme a kam směřujeme. Když jsme měli rádoby deprese, máma vytáhla vařečku a v momentě byla můj psycholog/terapeut i výchovný poradce. Moje antidepresiva byla čokoláda. Volný čas po škole jsem skoro neměla, protože jsem chodila hrávat závodně basketbal a ještě k tomu do hudebky. O víkendu jsem si počítač pouštěla jen pokud venku pršelo. Jinak mě doma nikdo neviděl. Když mi rodiče dali zaracha, můj svět se zhroutil, protože doma nebylo co dělat. Všichni byli venku.
Teďka každý žije ve svý bublině a spojení se světem má díky telefonu. Lidi už se neseznamují náhodně venku, protože existuje Tinder a Badoo. Úzkosti a deprese jsou pouze z nic nedělání, protože děckám chybí pohyb, režim a hlavně ta socializace bez těch technologií. Řeší se, kdo se jak cítí být a kdo je a kdo není binární a svět se řítí do prdele…
My, děti 90’, jsme nic takového neměli. Za nás byli ještě tlustý televize, někdo možná pamatuje ještě ty černobílý a telefony byly teprve v plínkách (kdo ještě pamatuje jak machroval s Nokií 3310?!🤣). Sociální sítě nebyly, naše socky byly ICQ a Skype. Většinu času jsme trávili venku a nebo jsme chodili do kroužků/do hudebky. Existovaly půjčovny VHS kazet, pohádky a filmy normálně nebyly nikde na Netflixu. Co sis nenahrál na kazetu, tos reálně neměl.
Frčelo za nás EMO a poslouchali jsme Tokio Hotel a Nirvánu. Kdo byl EMO a chtěl být cool, tak se řezal. Z mýho okolí si nepamatuju nikoho, kdo by to dělal, protože měl deprese. Děcka to tehdá dělali na protest rodičům, takovej projev vzteku (a taky jsi vypadal cool ve škole). Nikdo z nás nenatáčel videa o tom, jak brečí v posteli, nebo že zrovna sedí někde ve cvokárně. Nikdo se nechlubil nikomu, že dostal antidepresiva. Protože takový lidi sice už existovali, ale nemluvilo se o nich a nikoho nezajímali, pro nás to byly akorát slabý kusy. Stejně tak jako tlustý spolužáci. Měli jsme ve třídě max jednoho a ten dostával od tělocvikáře čočku, protože to bylo normální se smát tlustým lidem. Nikdo se tehdá na nemoc štítné žlázy a podobný věci nevymlouval, stejně jako neexistovalo žádný ,,body positivity”. Tlustý lidi cvičili, modelky měly krásný štíhlý křivky. Kluci si nedělali make-up.
Teďka je svět úplně obrácenej. Děcka po covidu nezvládli návrat do reality, ve škole se nesmí dávat domácí úkoly, všem se ustupuje, už se nesmí ani hodnotit, kdo je v čem lepší, protože všichni jsou přece vítězové. A tady z toho luxusu a bubliny povstala generace sněhových vloček. Jakmile mají jít do školy, do práce, kamkoliv, začnou se třást, brečí, mají úzkostné stavy. Musí se kolem nich chodit po špičkách a musí se brát ohled na jejich pocity. V opačným případě hned spáchání sebevraždu a točí i tom videa na TikTok. Nejde s nimi nesouhlasit, protože v momentě jsi ty ten špatnej, protože je vlastně nechápeš. Ale! Nás se tehdy taky nikdo neptal, co chceme a kam směřujeme. Když jsme měli rádoby deprese, máma vytáhla vařečku a v momentě byla můj psycholog/terapeut i výchovný poradce. Moje antidepresiva byla čokoláda. Volný čas po škole jsem skoro neměla, protože jsem chodila hrávat závodně basketbal a ještě k tomu do hudebky. O víkendu jsem si počítač pouštěla jen pokud venku pršelo. Jinak mě doma nikdo neviděl. Když mi rodiče dali zaracha, můj svět se zhroutil, protože doma nebylo co dělat. Všichni byli venku.
Teďka každý žije ve svý bublině a spojení se světem má díky telefonu. Lidi už se neseznamují náhodně venku, protože existuje Tinder a Badoo. Úzkosti a deprese jsou pouze z nic nedělání, protože děckám chybí pohyb, režim a hlavně ta socializace bez těch technologií. Řeší se, kdo se jak cítí být a kdo je a kdo není binární a svět se řítí do prdele…
Liked by:
Denisa
Jaroslav Pětivoký
Soucast_celku
