Jak moc se miluju, tak moc se nesnáším a setrávám v extrémech.
Jak jsem si v prosinci myslela, že ho nikdy v životě nepřestanu milovat, tak se mi na začátku ledna zhnusil. Jak jsem chtěla dát výpověď kvůli tomu, že na mě protišichta byla hnusná a teď je práce moje rodina. Jak jsem měla čtyři kila na účtě a z čela mi tekl pot, když jsem si kupovala poslední cigára. Jak jsem se brodila nahoru na horu ve sněhu a bylo mi jasný, že to nedám. A jak usínám v teplý posteli.
Jak jsem jako malá chtěla týpkovi rozflákat o hlavu porcelánovej domeček, protože mi bil matku ve vaně a později jsem se z toho vypsala a měla třetí místo v soutěži.
Jak jsem začala brát antidepresiva, protože jsem měla panický ataky z perníku a uctívala prášky, abych čtyři roky na to zjistila, že kvůli lékům nedokážu bejt nikdy šťastná, protože tuměj všechny emoce a růst. Jak jsem se zhroutila na Míráku, protože mě stihla tak obrovská sociální fobie, že jsem se několik měsíců neodvážila vyjít z bytu, moje matka mi na prvním sezení s psychiatrem řekla, že tu maturitu stejně nedám, a na to záblesk v mysli, moje maturita s jedničkama a dvojkama. Moje blití do postele. Moje laskavost k druhým. Jedna facka, druhá facka, rozbila jsem přítelovi držku o lampu, byl v bezvědomí. Oblíkala jsem tři mrtvoly do šatů, přebalovala je, myla je, přikryla je.
Jako malá jsem šplhala do kopce tak, že jsem měla nehty samou hlínu. Nikdy jsem se nevzdala.