Monika D.

Jen na goodreads jich mám dohromady asi pět set. Je těžký vybrat pár. Namátkou:

---

„Když chcete zachránit svět, musíte zachraňovat lidi po jednom, cokoliv jiného je buď romantickej úlet, anebo politika.“
— Charles Bukowski

---

„Hledej volnost, a staneš se zajatcem svých přání. Hledej řád, a najdeš svobodu.“
— Frank Herbert

---

„Aby člověk mohl žít čestně, musí se rvát, bít se, mýlit se, začínat a opět začínat, prohrávat a věčně zápasit. Tomu říkám charakter.“
— Lev Nikolajevič Tolstoj

---

„Většinou lidé věří, že uspokojivá budoucnost vyžaduje návrat k zidealizované minulosti, jaká skutečně neexistovala.“
— Frank Herbert

---

„K tomu, abys žil svobodně a šťastně, musíš obětovat nudu. Není to vždy snadná oběť.“
— Richard Bach

---

„Nic tak neodhaluje charakter lidí jako to, čemu se vysmívají.“
— Johann Wolfgang Goethe

---

„Tolerance je ctnost člověka, který nemá na věc žádný názor. “
— Gilbert Keith Chesterton

---

„Nechci nikomu nic vyčítat, nikoho kárat pro jeho chyby ani nikoho přímo či nepřímo urážet. Vím totiž, že nikdo nechybuje proto, že by chybovat chtěl (a proč by kdo také chtěl?), vím, že s temnotami není třeba nijak zvlášť bojovat, neboť přinese-li se Světlo, ustoupí samy. “
— Jan Amos Komenský

---

„Člověk je připraven a ochoten přijmout jakékoliv utrpení, jakmile a dokud je schopen v něm vidět nějaký smysl.“ “
— Viktor Emil Frankl

---

„V náboženství stejně jako ve válce a všude jinde nedojdete útěchy tak, že ji budete vyhledávat. Hledáte--li pravdu, můžete nakonec dojít útěchy: hledáte-li útěchu, nedostane se vám ani útěchy ani pravdy - jedině lichotek a zbožných přání zpočátku a zoufalství nakonec.“
— Clive Staples Lewis

---

____________________________________________
Ale když tam je doslova i to "nemusí to být nutně nějaká moudra," přidám i pár sentimentálních, které mi občas pomáhají zpříjemnit si depky. :)

---

„Těžké je milovat někoho, koho si nevážíme, a neméně těžké je milovat toho, koho si vážíme o mnoho víc než sebe.“
— Erich Maria Remarque

---

„Ač láska přináší naposled jen bolest, přece všechny slzy, které si vyplakal, byly splaceny již prvním polibkem.““
— Christian Friedrich Hebbel

---

„Láska je nejkrásnější trápení, které tkví v ponížení lidské hrdosti...“
— John Lennon

---

„Jsme opuštění jako děti a zkušení jako stáří lidé, jsme suroví a smutní a povrchní - myslím, že jsme ztraceni.“
— Erich Maria Remarque

---

„Patřila mezi dívky, které žily ve svých představách.“
— Ian McEwan

---

„Milovat a udržet je nejlepší, milovat a ztratit je druhá nejlepší možnost.“
— Alfred de Musset

---

A tak bych mohla dlouho pokračovat dál.

View more

Katolická církev je jen jedna. Vím, že se často rozlišuje římskokatolická a řeckokatolická, ale mnohem přesnější je říkat katolická církev římského ritu a katolická církev byzantského ritu. Obě to jsou církve podléhající papeži se stejnou věroukou, stejnými svátostmi, obě jsou (z našeho pohledu) stejně pravdivé a důstojné, naprosto rovnocenné. Kdykoli slaví papež Mši svatou, mívá dva jáhny - jednoho západního a jednoho východního..
Rozdíl je především v liturgii, a já chodím většinou na římský ritus a byla jsem v něm i pokřtěna, takže ano, v podstatě jsem "římskokatolička". Ale ráda chodím i na řeckokatolické Mše svaté a stále je to jedna a ta samá církev, u nás dokonce sdílí jednu farnost, jeden kostel kněz římského i byzantského ritu, takže bych o sobě sama nikdy neřekla, že patřím "do ŘÍMSKOkatolické církve".
Bohužel je docela rozšířený omyl, že to jsou dvě různé církve, kdysi jsem se o tom musela hádat s dějepisářem...

View more

Tak, že se straním lidí, kdykoli to jen jde. Je to důsledek jednak mé vážné sociální fobie, jednak toho, že je to pro mě výhodnější (kontakt s lidmi mě stojí čas a energii, kterou chci a měla bych věnovat něčemu jinému), jednak příjemnější (musím vynaložit velké úsilí, abych nepůsobila jako úplný magor, což bych nerada), jednak k tomu prostě nevidím důvod.
V praxi to vypadá tak, že mám jednoho dobrého přítele, se kterým si ale většinu času jen píšeme a setkáváme se velice zřídka, a s ním jsem v kontaktu (hlavně virtuálním) ráda. A pak jednoho vzdálenějšího kamaráda, se kterým se ale neznáme osobně vůbec a píšeme si tak třikrát do roka. Pak jsou na internetu asi dva lidé, které obdivuju a ráda je pozoruju, ale oni mě vůbec neznají (a já to tak chci nechat). Ostatní lidé mě nezajímají.
V osobním kontaktu jsem pravidelně pouze se svou matkou, ale popravdě tím trpím. A se svými učiteli a spolužáky, ale studuju dálkově a ve škole jsem přibližně jednou za tři týdny.

---

Cokoli jiného je pro mě velké utrpení a já to vyloženě nesnáším. Je pro mě těžké i jít si nakoupit, protože vím, že potkám lidi. Natož jít třeba k lékaři apod. Nejhorší je, když přijede na návštěvu třeba můj bratr, nebo když mě kontaktuje třeba někdo z Církve a chtějí si o něčem popovídat, jen tak zajít na kávu nebo podobně - nechápou, že já na tohle vážně nejsem, a berou si to osobně. Přitom to, zda s lidmi mluvím, vůbec nesouvisí s tím, zda je mám ráda nebo co si o nich myslím. Většina lidí nechápe, že prostě z duše nenávidím mluvení a víc než "hm" nebo "jo/ne" ze mě nedostanou.

View more