Moje rodina je v hrozných sračkách. Naši jsou rozvedení, otec mámu bil, dostal ji do milionových dluhů, sám je teď bezdomovec, sestra kvůli němu byla v Klokánku, s matkou to taky není nejlepší. Ale když vidím, že ostatní mívaj i třeba fajn rodinu, takovou tu na první pohled "spořádanou", co denně spolu večeří a pravidelně chodí do divadla, připadá mi, že my spolu máme vlastně lepší vztahy. Prostě jsme prošly spousty hodně blbýma obdobíma a to nás stmelilo. S mamkou jsme si hodně blízké, tátovi jsem taky odpustila, vídáme se a bavíme. U těch ostatních mi to připadá spíš formální. Ideální stopro není, ale poslední dobou čím dál víc děkuju, že mám právě svoje nedokonalý rodiče. A mám je fakt ráda.
Co bylo před velkým třeskem? Co je temná hmota? Jaká kvantová teorie je správná? Jsme ve vesmíru sami? Podaří se nám ještě za mého života osídlit Mars? Jak bude vypadat má budoucnost? Jaký bude svět za 100 let? Budu spasena? Proč mě můj milovaný ignoruje? Podaří se mi změnit se? Bylo záměrem, aby se slovo "dyslexie" špatně vyslovovalo? Proč neexistují kočičí granule s příchutí myši? Proč černoši nemají bílá tetování?
Já dost času sama bývám úplně na dně a pak nejsem fakt schopná nikomu pomáhat, když se ani nepostarám o sebe. Moc ráda bych řekla, že ano, ale nejsem, protože často to fakt nedokážu (nebo bych dokázala fakt jen na úkor svého zdraví).
Jsi zajímavý a chytrý člověk - a takových se prostě ráda ptám. Uspokojivější odpověď nemám. Stejně tak u další otázky... Obecně jsem takový ten typ ustrašený srnky, který někdo řekne něco náznakem nepříjemnýho a ona uteče brečet do rohu :) Jsem citlivá na to, když má někdo, koho si vážím, negativní názor na mě. A ten se utvoří velice snadno.
Tak, představit si dokážu cokoli, ale nejedla bych to ani s ananasem, natož s banánem. Chápu, že pro někoho je chuť slaného a ovoce zajímavá, určitě hawaií a podobnými neopovrhuju, ale nejím to.
Jak za kterými. Když jde o opravdu důležité věci, jako jsou pro mě třeba víra a Církev, tak si za tím stojím vždy. Necítím ale potřebu to obhajovat ostatním a ano, neměnila bych názor ani kdyby byli všichni proti. Zároveň ale mám názory, za kterými si vědomě moc nestojím a je to asi dobře, protože vím, že se v tom můžu mýlit.
Myslím, že nejhorší nejsou věci, co se nám můžou stát. I to nejhorší je nic v porovnání s hrůzami toho, když se sami staneme něčím... špatným. Nejhorší je, když člověk není schopen milovat, když ztratí naději a podobně. Na tom ale můžeme pracovat.
Malá ryba ve velkém. Ráda pozoruju, nechávám se inspirovat a učím se od ostatních, proto i mám ráda velkoměsta, přestože jsem hrozný introvert a asociál. Taky mám ráda tu anonymitu. Ale musím přiznat, že ráda jsem poblíž těch velkých ryb... Ráda je sleduju, obdivuju, učím se.
Sleduju posté své oblíbené seriály nebo si čtu. Ale málokdy nemám co dělat, naopak mám spoustu povinností, co bych už konečně měla vyřídit, ale jsem chorobná prokrastinátorka.
Stalo se ti, že nějaké tvé velké přání se splnilo, ale až po tak dlouhé době, že jsi ani nedoufal/a že se někdy splní? Co to bylo, jak se to stalo a po jaké době to bylo?
Před rokem jsme se po sedmi letech dali dohromady s mou životní láskou. A upřímně... Člověk často nakonec zjistí, že nejlepší část je ta, kdy se na to jenom těšil.
Asi je jasné, že s tímhle přístupem nesouhlasím. :) Já mám deprese odjakživa a když jsem tomu ještě nerozuměla, asi v 9 letech, občas jsem chodila s úzkostí za dospělýma a říkala "mně se chce brečet". A oni jen protočili očima, na co si to dítě může stěžovat. Ještě horší to bylo v pubertě, kdy to pro všechny byl prostě vzdor, nikdo mě nebral vážně. Takže nic jako právo mít depresi nebo úzkost neexistuje. Lidé, co tak mluví, si vůbec neuvědomují, kolik zla tím mohou napáchat. Hlavně kvůli tomu jsem vyhledala odbornou pomoc až když bylo moc pozdě...
Můj scénář je takový: v Číně padne komunistická vláda, Císařovnou se stane Panna Maria, katolická Čína ovládne svět a ve velké slávě dojde k apokalypse a Božímu soudu. Copak je vůbec myslitelné, aby to bylo jinak?! :)