K zábavě. Určitě jsem se tu už dozvěděla mnoho užitečných věcí, takže i k rozšiřování obzoru apod. (Díky @ridercz a @RostislavS !), Ale to vždy bylo vedlejším účinkem. Primárně k zábavě.
Mám to téměř zásadně tak, že spoustu kladných hrdinů ve skutečnosti za klaďáky nepovažuji. Obvykle když jsou vykreslovány jako obětí nějaké své vlastnosti, slabosti, a podceňuje se jejich svobodná vůle. Třeba Christiane z My děti ze stanice ZOO. Je naprosto pochopitelné, že sklouzla k drogám, ale já prostě nevěřím, že člověk může nemít na výběr (ať už pokud jde o to, zda nezacit, nebo o to, zda skončit).
Láska. Dobro. Pravda. Jsem niterně přesvědčena, že dobro nakonec vždy vítězí a je jediným existujícím absolutnem. Zlo je jen nepřítomnost dobra, není to jeho opak. Není tak reálné.
Můj přítel má deprese a já nevím, jak mu pomoct nebo mu to ulehčit. Máte někdo zkušenost?
Smutnou pravdou je, že pomoci moc nemůžeš, i kdyby ses rozkrajela. A pokusy někoho "zachránit" ve skutečnosti ubližuje mnohem víc než cokoli jiného.Buď s ním. Naslouchej. Nejen fyzicky, fakt mu dovol se sdílet a být autentický. Víc, než být s ním prostě setrvat a smířit se s tím, že je to jeho problém, který musí vyřešit, nemůžeš.A mysli i na sebe. Vztah s duševně nemocným člověkem je nesmírně obtížný, tak si dopraven sebepeci a kvalitní čas s ním, ale i bez něj. Jako člověk, který duševně trpí celý svůj život, mám hodně ráda svatou Veroniku, která Ježíšovi při cestě na popravu podala vlhkou roušku. Je to gesto na první pohled bezvýznamné, vždyť jeho utrpení bylo obrovské a nějaký hadr mu nepomůže. Ale to vědomí, že někdo soucítí a opravdu mu na tobě záleží, je až zázračné. Tak mu buď taky takovou Veronikou...
Je něco, co většině lidí zapáchá, ale Tobě voní? Případně naopak? Nechci nikomu zkazit chuť ke svačině, ale mně třeba voní hnůj. Alespoň pokud je kvalitní. :-) Vůně vesnice, krása! :-D
Záleží, co znamená chudý. Člověk nebude šťastný, pokud nemá uspokojeny základní životní potřeby - tedy nemá co jíst, kde spát, musí si dělat starosti s přežitím. Ale jak má člověk tohle pokryté (a to má minimálně u nás většina), tak už na penězích moc nesejde.
Psala jsem si v životě několik deníků, ale teď si jeden píšu už rok a doufám, že u toho zůstanu. Je to neocenitelné. Psaní je kultivované myšlení. Když mám nějaký problém, často stačí ho pořádně rozebrat, popsat - a samo od sebe mi dojde, co vlastně mám dělat. Také je to neocenitelné v osobním rozvoji, když zpětně hledáš, co ti pomohlo, jak moc ses posunul/a a na čem zapracovat.
Proč se srdce a rozum stále pokládají za protiklady? Ty opravdu důležité věci nám jsou sděleny obojím, pokud dobře nasloucháme. To, jaký život chci a kým vlastně jsem, cítím srdcem a zároveň k tomutéž dojdu rozumovou úvahou. Vše ostatní se tomu podřizuje.
Tohle je složitější, než se zdá. Kdybych se na svůj současný život podívalo mé 15leté já, asi by šlo okamžitě spáchat sebevraždu. Jenže ono nechápe, že se mi poněkud posunou hodnoty. Můj život je strašný. Mám invalidní důchod, morbidní obezitu, nulový společenský život, nic pořádně nedělám. Ale... Prostě mám pocit, že jsem za posledních pár let hodně zmoudřela. Pochopila jsem hrozně důležitý věci a v mnohém mám před ostatními náskok, přestože jsem sama a nezvládám pracovat. Já jsem se svým životem spokojená, přestože intenzivně pracuji na tom, aby byl lepší. V poslední době jsem udělala mnoho věcí, za které jsem na sebe hrdá.
Ve mně se hrozně pere obrovská touha po životě s totálním nihilismem. Jako jo, mám chuť do života, mám obrovskou touhu po poznávání, po vědění, chci všechno zažít a přečíst, pochopit jiné lidi a jejich jednání... Občas mě až frustruje, kolik mám úžasných možností a jak moc je svět zajímavý. Zároveň mívám chvíle, kdy chci jen umřít.
Chci svatbu. V Římě. Ve tmě při svíčkách. Naboso. Ve čtyřech lidech. A hlavně u toho musí mniši zpívat gregoriánský chorál. Manželství je pro mě neporušitelný závazek a svátost.