∅ Kdyby jsi měl/a možnost něco umět pouhým lusknutím prstů, co by to bylo a proč?
Schopnost perfektní paměti. Vše, co si kdy přečtu, co mi kdo řekne nebo co se stane si zapamatuju a nikdy nezapomenu, jako Sheldon. :) Protože informace jsou tou největší silou na světě.
Který se to ještě nenaučil zvládat. Nepodléhat trápením je totiž dovednost, kterou lze vytrénovat. Na tuhle otázku se nabízí několik objektivních odpovědí - člověk, který přijde o milovaného blízkého, který ví, že brzy umře, který vidí svůj smysl života v něčem, co nikdy nebude mít... Ale nic z toho není pravda. Duševní odolnost a štěstí se lze naučit. Neznamená to, že se člověku nebudou stávat tragédie a že nebude mít hrozné časy, ale znamená to, že ho to nezlomí, utrpení přijme a bude žít normálně dál.
Já si myslím, že každý dělá víc toho špatného už jen tím, že žije. Ani stoprocentní bio eko lesany nenahradí přírodě všechny následky toho, co za svůj život "zkonzumovali" - co najezdili, kolik snědli exotického ovoce, spotřebovali papíru, odpadu a tak.
Ø Smazat všechny bolestivé vzpomínky a žít jen s těmi hezkými, nebo smazat všechny vzpomínky a začít znovu od začátku?
Každý rozumný člověk ví, že ani jedno není dobré. I ty špatné z nás dělají to, kým jsme a u mě osobně teda z nejhorších událostí vznikly ty nejlepší vlastnosti. Bolest tvaruje.
Víte, že japonští makakové si běžně kupují jídlo z automatu? Naučili se vybrat peníze z kašen nebo ukrást a obsluhovat automat. Neuvěřitelně chytré opice. Jo a taky je zajímavé, že jsou to jedni z mála zvířat, co dokáží spáchat sebevraždu, spolu s delfínem a velrybou. Ne, lumíci to neumí.
Je nadšený lingvista a nic na světě ho nebaví víc, takže nejspíš mluvením s ním o těch jeho... pravěkých jihoamerických ohrožených démotických kung fu ideogramatických hieroglyfech, nebo co ho to zajímá.
Existuje někdo nebo něco, co vás přinutilo dlouhodobě změnit nějaké své zaujaté stanovisko, změnit dosavadní chování nebo dokonce změnit pohled na svět? Co to bylo? Berete to pozitivně nebo negativně? Proč?
Samozřejmě, tohle se musí dít, aby člověk zrál. Kdo se nemění, ten plodí plazy mysli, jak řekl klasik. Nejzásadnější a samozřejmě nejpozitivnější změna byla konverze ke katolické víře, tím se úplně změnil celý můj svět.
Ø Jak se má mladý člověk rozhodnout, čím se chce stát v době, kdy ještě neví ani co je?
Tak za prvé, nikdo se takhle rozhodovat nemusí. Volba střední školy nikdy nikoho neohrozila, po všech z nich můžeš jít na jakoukoli VŠ a stát se skoro čímkoli (dobře, profesionální baletkou už asi ne). Za druhé, je dobře, že se lidé ve čtrnácti musí rozhodovat, jakým směrem se vydat. Jinak by většina z nich nejspíš zůstala stát. Jen je velká chyba, že většina lidí si myslí, že pro ně existuje jediná správná cesta, ale ve skutečnosti je jich milion a na všech může být maximálně šťastný a úspěšný. Za třetí, dnes tohle rozhodování o směřování budoucího života děláme později než kdykoli v historii a i ve vysokém věku můžeme úplně změnit profesi, ve čtyřiceti se vrátit do školy... - kdo tohle kdy měl?! Člověk se prostě nemůže do třiceti poznávat a pak začít studovat relevantní obor a někdy ve čtyřiceti konečně začít pracovat... Dnes je to v tomhle směru pro lidi nejlepší, jak by mohlo být.
Irene Adlerová... Jediná žena, z které si Sherlock Holmes sedl na zadek :)) Mám ráda knižní i seriálovou versi. V seriálu se mi líbí, jak hrozně krásně dává najevo obdiv k jeho genialitě.
Ø Představ si, že bys měl/a na jeden den možnost vrátit se v čase a napravit nějakou závažnou chybu. Do kterého roku by to bylo a proč?
Já nevím. Pořád mám pocit, že všechny nejzávažnější chyby (odejít ze školy, stát se morbidně obézní, přijít o všechny přátelé a koníčky..) jsem nemohla ovlivnit, protože vzdát to byl jediný způsob, jak bez zhroucení přežít. Nechci se vzdávat zodpovědnosti nebo si hrát na nějakou chudinku, to není můj styl, ale fakt mi připadá, že tohle prostě překonat nešlo.
Chci být psycholožka, jak už víš. :) Nemám jednu vysněnou pozici, chci jich vystřídat několik - začnu asi někde v pedagogicko-psychologický poradně nebo tak, pak v rámci vzdělávání někde v psychiatrický nemocnici, chci být klinická psycholožka, udělat si terapeutický výcvik a být terapeutka, taky mít soukromou praxi, být na vědecké/akademické půdě... Prostě věnovat se psychologii z mnoha různých úhlů. :)
Přesvědčení, že v budoucnosti dokážu spoustu úžasných věcí a vše se zlepší. Do jisté míry ho mám pořád, ale časem samozřejmě slábne. Ve dvaceti jsem už měla být megaúspěšná... A přitom jsem o milion procent víc v hajzlu než tehdy.
Máte docela obyčejný panelák. Plný lidí bytů a tak. Jeden týpek z jednoho bytu pozve dovnitř upíra. Je upír pozvaný do celého paneláku nebo jen do toho jednoho bytu? (Tahle otázka mi nedává spát)