Co si necháte od partnera/partnerky ve vztahu líbit a co už né?Kde máte svoje hranice?
Rozhodla jsem se některé svoje odpovědi dělit na dvě části. První bude názor obecně a druhá část bude osobní zkušenost. Nechci totiž tenhle profil mít na nějaké osobní věci, přesto sem chci psát ohledně některých věcí víc a podložit je zkušenostmi. Pak lidi můžou číst co je zajímá a ne celé moje slohy :D
*Názor*
Myslím si, že ve vztahu by se neměli ti dva vzájemně omezovat. Neznamená to, že nebudou mít určitá pravidla, hranice, ale když se jeden z nich začne cítit omezený, tak to už právě není dobře. Vzdávat se věcí ve prospěch druhého je v pořádku právě do té doby, než to je omezující. Pak je potřeba zjistit kde je vlastně ten problém, protože jinak se ze vztahu stává vězení a mizí všechno to, co by měl přinášet.
*Osobní zkušenost*
Já jsem povahou dost přizpůsobivý tvor. Z toho důvodu pro mě bylo dřív těžké říct si vlastně kdo jsem. Dlouho jsem si myslela, že se jen kvůli všem přetvařuju a chovám se kvůli nim jinak, než bych se chovala normálně a že tudíž nejsem sama sebou. Pravda je ale taková, že já jsem strašně šťastná, naplněná a spokojená když jsou okolo mě spokojení a šťastní lidé a já k tomu mohu pomoct. A to není přetvářka, což mi trvalo pochopit...
I z toho důvodu jsem pak byla ve vztahu, kde jsem neměla žádné hranice. Nechala jsem svého partnera, aby dělal úplně všechno co chtěl a to i když mi to ubližovalo a on to věděl a přesto to dělal. Utěšovala jsem se tím, že přece když ho mám ráda, tak chci aby byl spokojený. Ale nějak mi nedošlo, že taky já mám nějakou hodnotu a záleží i na mé spokojenosti. Výsledek byl, že jsem přestala nakonec mít radost z jeho "radosti", protože on si ani nijak nevážil toho všeho co jsem pro něho dělala a radost nedával nijak najevo. Utrápila jsem sama sebe do takové míry, že se ze mě stal takový robot. Všechno jsem dělala bez emocí, bez přemýšlení, byla jsem jak loutka v rukách jeho a jeho rodiny. Co se dělo, to jsem brala jako že si to zasloužím a jako svoji vlastní chybu.
Tady jde vidět, že vlastně i dobrá vlastnost je schopná vás docela dost potrápit, když s ní neumíte zacházet. A mám někdy docela strach, že jsem se to ještě tak docela nenaučila. Jsem šťastná, že můj manžel tu moji vlastnost dost doplňuje a to hlavně rozumným způsobem. Přijímá všechno co pro něho s láskou dělám a váží si toho, váží si i mě a navíc to není člověk co by jen přijímal ale nedával nic nazpátek. Dokonce mám někdy pocit, že toho pro mě dělá mnohem víc než já pro něho. Samozřejmě vztah není o porovnávání se, kdo pro koho co dělá a jak to je důležité, ale chápeme se :D
Takže vlastně... Já ty hranice stále nemám, protože teď vím, že je nepotřebuju. Vím, že on prostě není takový, aby udělal něco na co by byly ty hranice potřeba. Určitě jsem se z minula už poučila a nenechala bych si znova líbit všechny ty věci, ale vím, že v tom mám stále velké nedostatky, mám na tom stále na sobě velkou práci a mám vlastně dost štěstí, že to nemusím aktivně řešit a že můžu mít jistotu a důvěru k někomu, kdo ji nezradí.
*Názor*
Myslím si, že ve vztahu by se neměli ti dva vzájemně omezovat. Neznamená to, že nebudou mít určitá pravidla, hranice, ale když se jeden z nich začne cítit omezený, tak to už právě není dobře. Vzdávat se věcí ve prospěch druhého je v pořádku právě do té doby, než to je omezující. Pak je potřeba zjistit kde je vlastně ten problém, protože jinak se ze vztahu stává vězení a mizí všechno to, co by měl přinášet.
*Osobní zkušenost*
Já jsem povahou dost přizpůsobivý tvor. Z toho důvodu pro mě bylo dřív těžké říct si vlastně kdo jsem. Dlouho jsem si myslela, že se jen kvůli všem přetvařuju a chovám se kvůli nim jinak, než bych se chovala normálně a že tudíž nejsem sama sebou. Pravda je ale taková, že já jsem strašně šťastná, naplněná a spokojená když jsou okolo mě spokojení a šťastní lidé a já k tomu mohu pomoct. A to není přetvářka, což mi trvalo pochopit...
I z toho důvodu jsem pak byla ve vztahu, kde jsem neměla žádné hranice. Nechala jsem svého partnera, aby dělal úplně všechno co chtěl a to i když mi to ubližovalo a on to věděl a přesto to dělal. Utěšovala jsem se tím, že přece když ho mám ráda, tak chci aby byl spokojený. Ale nějak mi nedošlo, že taky já mám nějakou hodnotu a záleží i na mé spokojenosti. Výsledek byl, že jsem přestala nakonec mít radost z jeho "radosti", protože on si ani nijak nevážil toho všeho co jsem pro něho dělala a radost nedával nijak najevo. Utrápila jsem sama sebe do takové míry, že se ze mě stal takový robot. Všechno jsem dělala bez emocí, bez přemýšlení, byla jsem jak loutka v rukách jeho a jeho rodiny. Co se dělo, to jsem brala jako že si to zasloužím a jako svoji vlastní chybu.
Tady jde vidět, že vlastně i dobrá vlastnost je schopná vás docela dost potrápit, když s ní neumíte zacházet. A mám někdy docela strach, že jsem se to ještě tak docela nenaučila. Jsem šťastná, že můj manžel tu moji vlastnost dost doplňuje a to hlavně rozumným způsobem. Přijímá všechno co pro něho s láskou dělám a váží si toho, váží si i mě a navíc to není člověk co by jen přijímal ale nedával nic nazpátek. Dokonce mám někdy pocit, že toho pro mě dělá mnohem víc než já pro něho. Samozřejmě vztah není o porovnávání se, kdo pro koho co dělá a jak to je důležité, ale chápeme se :D
Takže vlastně... Já ty hranice stále nemám, protože teď vím, že je nepotřebuju. Vím, že on prostě není takový, aby udělal něco na co by byly ty hranice potřeba. Určitě jsem se z minula už poučila a nenechala bych si znova líbit všechny ty věci, ale vím, že v tom mám stále velké nedostatky, mám na tom stále na sobě velkou práci a mám vlastně dost štěstí, že to nemusím aktivně řešit a že můžu mít jistotu a důvěru k někomu, kdo ji nezradí.
Liked by:
nyctophilia
Ruu
