❤player life❤

Každý doufá, že s dalším krokem už konečně vystoupí z Labyrintu jako vítěz. Jako někdo kdo porazil všechny na světě. Mění přítelkyně, domy, auta, chtějí mít lepší pracovní pozici. Čím větší predátor, tím víc zisku. Čím víc zisku, tím míň bohatství.
Labyrint je stav mysli, kdy začneme věřit hodnotám, které nám nejsou vlastní, protože naše vlastní hodnoty nejsou sdíleny nebo naplněny. Vidíme, jak se okolí něco líbí a skrytě dychtíme po veřejném uznání. Přizpůsobujeme se okolnímu světu, abychom v něm obstojně přežili, až do něj vstoupíme. Labyrint je velká zeď, kterou si postavíme, až se stane našim zlatým vězením. Labyrint je pomyslný okamžik, kdy nás naše zloba dožene na cestu za štěstím a touhou to všem ukázat. Chceme dát najevo náš význam, až zapomeneme na to, že štěstí se nedá chytit nebo najít.
Štěstí není dlouhodobý pocit. Zeptejte se někoho, jestli je právě teď šťastný a řekne vám, že ne a pak si to samý začne i myslet. Štěstí je afekt. Krátkodobý pocit radosti vyvolaný příjemným zážitkem a stimulovaný předchozími událostmi. Je to vlastně něco jako dárek k Vánocům od vaší přítelkyně, která na poslední chvíli stihla přiletět z Londýna. To je štěstí.
K radosti do života nepotřebujeme lepší auto, sexbombu, vyhrát v anketě popularity nebo bydlet v obřím zámku. To, že je v sále aplaus neznamená, že v srdci je spokojenost. Stačí dělat tam, kde jsem, to co umíme, nejlíp jak to jde. Když nám chybí uznání okolí, nesnažme se změnit uvnitř nás, aby porozuměli tomu, kým jsme kvůli nim. Každý z nás je unikátní. Nikdo není míň nebo víc. Někdo může být bohatší, pracovitější, pohlednější. Ale lepší? To nejde posoudit nikdy. Z hlediska vědy je nadřazenost nesmysl. Nedá se vypočítat, protože nejlíp zná člověka jen on sám.
Labyrint zmizí, až přestaneme hledat. Někdy je štěstí vlastně to, že si uvědomíme, že ta opravdová radost je mít skvělý sousedy, je mít partnera, který je mojí oporou, který vás miluje. Je to okamžik, kdy se začneme věnovat rodině místo toho, abychom se snažili jim svou nepřítomnost nahradit penězi. Je to život v přítomném okamžiku. Je to umění vědět, kdy má člověk dost. Paradoxně je to ten strop našeho očekávání, který je nastaven tak, aby nás netrápil. Vystoupení z Labyrintu a konec hledání lepšího je vlastně největší životní vysvobození. Je to konec posedlosti.
A když budeme poznávat sami sebe místo toho, abychom se snažili, aby nás rozpoznávalo okolí, tak si místo Labyrintu postavíme dům, který bude příjemným útočištěm pro naše okolí.
Někdy totiž stačí k tomu, aby člověk byl spokojený jen to, když se sám snaží být lepší přítel, lepší syn, lepší soused.
Štěstí pak přijde samo. A jak se říká.
Né všechno zlato se vždycky třpytí.

View more