Každý z nás přemýšlí už od dětství o tom, čím by chtěl být. Každý z nás má určitý sen a představu o jeho vysněném povolání. Je pravda, že většinou je to myšleno jako pesimistický pohled do budoucnosti, ale zkusme se na to podívat bez ironie, vezměme tento povzdech jako vážně míněnou otázku. Už dlouho vím, že čas nelze zastavit a školu a spolužáky tu nebudu mít věčně. A co potom budu dělat? Asi každý by chtěl ve svém životě něčeho dosáhnout nebo něco dokázat. Dá se říci, že většina lidí už něco dokázala, něčeho dosáhla, ale otázkou je, jestli jim to stačí, či zda mají tendenci se zlepšovat, zdokonalovat apod.Typickým příkladem jsou slavní sportovci, kteří si většinou kladli cíle již od svého útlého dětství. Tito lidé chtěli být alespoň trochu podobní svému idolu, pro danou věc udělali vše, co šlo, měli z toho radost a bavilo je to. Kdo by ale v dětství nechtěl být kosmonautem, doktorem nebo policistou? Já jsem nebyl žádná výjimka a "přelétával" jsem od jednoho k druhému. Teď je mi 17 let. Myslím, že každý by si v tomto věku měl stanovit alespoň nějaké cíle a za nimi si jít. Čím rychleji se blíží konec střední školy, tím více přemýšlím o tom, co chci vlastně v budoucnu dělat.V dětství bylo jedním z mých velkých snů povolání archeologa,stát se princem a vysněným klukem každé holky. Mím cílem je však alespoň něčeho malého dosáhnout.Chtěl bych moc svých cílů dosáhnout, protože to jsou momentálně nejdůležitější přáni, která bych si chtěl splnit. I když : Cesty osudu jsou nevyzpytatelné, a vždycky se vám může ještě nějaký kamínek připlést do cesty. Jak už jsem však nastínil - buďme optimisty i realisty zároveň a snažme se jít za svým cílem, ne nadarmo je totiž stále živé přísloví "Trpělivost přináší růže".