Lištička

Děkuji mnohokrát, Anive - za kompliment i za zájem. :) Nic převratného nečekej, celý ten počin byl spíš prostředkem jak se vypsat z určitých pocitů, takže... Žádná pointa. :D - Uh, a nakonec je to dokonce víc, než jeden odstavec. O.o

---

Cesta lesem je krátká, ač trvá stovky dní – ba i let. Les jakoby vás hnal kupředu a zároveň se vás každým stéblem trávy, každou větévkou, každým dlouhým zahoukáním sýčka či řevem osamělé vrány snažil vtáhnout do svých útrob, pohltit vás a přeměnit vás na jeden ztisíce pochmurných stromů, které jako mrtví, zlomení vojáci ztrativší svůj meč už vdobách dávno minulých, hlídají cestu srdcem toho lesa, srdcem své smečky, jejíž pán čeká na konci cesty, ve snové krčmě, mezi chátrou pekel, zahalen voblaku opiového kouře a Rudého vzteku.
Chcete-li vidět, co je před lesem, není nic snadnějšího, než otevřít na začátku cesty oči, vnímat, jak kloužete do stavů melancholie a staženosti do sebe. Na cestě do vnitřního, nehostinného světa najdete předimenzované louky snemožně zelenou trávou a nebem potaženým temnými oblaky, které spolu navzájem souzní vneživém kontrastu – nebe se stahuje, varuje před tím, kam vede ta zdánlivě malebná cesta přes pole, kde již dávno nevzrostlo nic než tráva a bodláčí, ač dříve rodilo kukuřici, pšenici a jiné obilniny – a disponovalo úrodou, kterou nikdy nemělo žádné zpolí pozemských. Na toto místo zatím nedosahuje moc Pána-vlka ani Rudého vzteku, avšak jejich přítomnost zde již vycítíte snadněji než by se na první pohled zdálo. Támhle vblátě – není to vlčí stopa? A… Co je to za pach, který ten severní vítr přivál? Je to jako… Jako… Jak vystihnout pach nekonečné samoty, nekonečného prokletí, zatracení? Ach, ano… Je to pach domova.
A tak se vaše kroky stáčejí rovnou po vlčích stopách. Tráva šeptá, že tato cesta je cesta, na níž bude vaším společníkem jen vaše nízké, divoké já – nikdo jiný, nikdo civilizovaný; jen vy, vy sami. A na konci cesty – vy a zatracenci a Pán-vlk.
A tak šla, skrz vsrdci zmrzlé pole, skrz les, nekonečný, vtahující, hypnotizující, a došla až do krčmy, kde dostala pít lahodného nápoje, ambrózie pekel, do tváře jí vstříkla krev zhrdla kohosi, nad jehož mrtvolou se nyní směje a pitvoří banda přízračných jako sama smrt bledých klaunů ověšených hodinami – neustále tikajícími – a pohledem se setkala se svým strážcem, se strážcem Tajemství vjejí duši, spánem všech Vlků, včetně jejího vnitřního vlka. Vůdce smečky. Rozesmál se a jeho smích se stal hlubokým, zuřivým vytím. A vyla i ona. Zoufale, dlouze. Vyla její duše, nikoli její hlasivky, její hrdlo. Vylo její já. Její podstata – to, co ve světě smrtelných nemluví, nekřičí, neprojevuje se. Ale tohle… Tohle není svět smrtelných. A tak konečně, po dlouhé době, mohla znovu výt.

View more

Navzdory mé snaze se někde hluboko uvnitř mě cosi třáslo. Něco, co se pomalu ale jistě šířilo z hlubin mé hrudi dál a dál. Zavřela jsem oči, které mě začaly neovladatelně pálit. Obličej jsem schovala do dlaní a nechala stonky trávy kolem mě aby mě konejšivě šimraly na obnažených lýtkách.
Na obzoru se objevily první bouřkové mraky, které se, stejně jako bouřkové mraky v mém nitru, pomalu rozšiřovaly po nebeském tyrkysu až pohltily i slunce.
Klidnou hladinu jezera rozčeřily první kapky, které do hladiny narážely stále častěji. Spustila jsem ruce a lehla si do trávy. Déšť se smísil se slzami. Už jsem ani sama nebyla s to rozeznat jedno od druhého. Propletla jsem prsty se stébly trávy a mezi stahy hrudníku jsem se snažila zhluboka vdechovat vůni letní bouře. V dálce zahřmělo a já se konečně uklidnila. Ležela jsem tam a nepoznávala jsem hranici mezi sebou a mezi zemí. Mísila jsem se v jedno s deštěm a můj dech splýval s duněním hromů. Tak klidná uprostřed chaosu.

View more