Lištička

"Jezte co hrdlo ráčí." Vybídl ji. "Doneste pití! A proč přestala hrát hudba?" Vykřikl pobouřeně. Hudba se znovu rozehrála, ač zprvu trochu rozpačitě. Král nemohl spustit oči z té ženy z chaloupky uprostřed lesů. Jak byla krásná, tajemná - a ano, volná. Jeho srdce při pohledu na ní jásalo a čím dál tím jasněji vědělo, po čem touží. Ji - ji a jen ji chtěl za ženu.
Vzhlédla od talíře plného ovoce, jako by slyšela jeho myšlenky. Stále se usmívala.
"Zdá se, že již znáš cenu, za mou tehdejší pomoct." Pronesla jasně, bez tlumení hlasu. Všichni kolem stolu se na sebe zmateně podívali. Jen králi zablesklo v očích bezbřehé štěstí a nečekaná láska k neznámé.
"Jaké je vaše jméno?" Dotázal se, jako ve snu.
"O půlnoci ti jej řeknu." Odpověděla. Všichni kolem stolu zatajili dech opovržením. Jen králem projelo vzrušení.
Princezna ze zemí písku, která se již před chvílí zvedla, odešla, rozhodnutá, že hned ráno odjede.
Princezna ze severu vstala teď. "Jak se opovažuješ s králem takto mluvit, ty špíno ze všech nejšpinavější?" Vykřikla a trhla řetězem, na němž byl uvázán její vlk. Uvolnila zámek, který na něm byl a vykřikla příkaz ve svém rodném jazyce. Vlk se skokem vrhl na královu vyvolenou. Ta však klidně seděla a jen pohlédla z králových očí do očí vlka. Nedívala se však do jeho očí, ale do jeho duše. Místo aby se bránila, poklekla před vlkem a sklonila hlavu.
"Bratříčku.... Kolik sis toho z rukou lidí musel vytrpět. Nech mě trpět za tebe." Zašeptala hlasem změněným bolestí nad uplynulými léty na řetězu. Vlk se zastavil a ulehl. Hlavu jí složil do klína. Princezna ze severu vydala rozhořčený výkřik a vyběhla pryč - rozhodnuta odjet teď hned.
Třetí princezna byla velice pověrčivá - její zdravý rozum zlenivěl, stejně jako tělo. Pokřižovala se a ztěžka se začala zvedat. Ještě rychle popadla několik talířů s jídlem a s tichou modlitbou odešla také, rozhodnuta ještě několik dní využívat pohostinství a pak zmizet stejně jako ostatní dvě princezny. Celá síň se začala přízračně vylidňovat. Král seděl a dojatě hleděl na ženu z lesů, jak hladí vlka, jak pláče nad jeho utrpením a snáší vše, co snášel on v jakési ozvěně, v souznění jejich duší. Seděl tam dlouho. Hodiny z vesnice začaly odbíjet půlnoc. Žena zvedla oči ke králi, rozhodnuta porušit mlčení. Král však vstal a promluvil dřív. "Noc neříkej. Není třeba. Teď už vím, že tě znám od počátku věků. Po ničem jiném jsem netoužil, nikoho jiného jsem nehledal." Usedl vedle ní a objal ji.
Království, ač šokované výběrem nové královny, bylo spokojeno - spokojen byl král, spokojeni byli poddaní. Král přestěhoval svůj zámek do lesů, aby jeho nastávající byla blízko svému království, stejně tak jako on tomu svému.
- Konec ^^

View more

Jůů ^^
(O otázku níž je ještě jedno pokračování, nevím kolikáte, už jsem se v tom ztratila. :D)

---

I u třetí princezny však nezanedbal své povinnosti coby hostitele.
Nastal večer a král s dvořany i třemi princeznami seděli u krbu a hovořili. První princezna se chvástala bohatstvím, druhá vyprávěla o krvavých honech, jichž se účastnila a třetí si stěžovala na nepohodlí, uvyklá měkčím a prostornějším křeslům.
Náhle se ozvalo hlasité zakrákání havrana přímo za pootevřeným oknem, jakoby přízračný trubač ohlašoval příchod čtvrté, nikým nečekané princezny. Králi se zastavilo srdce, když ucítil povědomou vůni bylin. Dřív, než si stačil uvědomit, kdo přichází se dveře síně, v níž hodovali, otevřely.
Na prahu stála nezvykle vysoká ženská postava, oděná v dlouhých, nepravidelných cárech šatů - látka byla špinavá od hlíny, sazí a trávy. Její nohy byly bosé, stejně tak ušpiněné hlínou, poznamenané dlouhými cestami. U pasu se houpalo několik váčků a malý nožík. Vlasy vyly dlouhé, rozpuštěné, zcuchané a vlnité jako kořeny stromů. Bylo v nich zapleteno množství květin, tu a tam i větviček. Namísto koruny byl ve vlasech usazen věnec z jeřabin a borůvek. Král však zíral do očí, tmavých avšak jakýmsi vnitřním světlem naplněných očí, které mu pohled nehnutě, nestydatě oplácely. Stála se vzpřímenou hlavou, hrdá ve své divokosti.
Stráže se daly do pohybu směrem k ní. Král rychle povstal a mávnutím ruky je zadržel.
"Stůjte!" vykřikl na ně, když se zdáli býti nepřesvědčeni jeho gestem. "Zapomněl jsem - " Král se pousmál, pamatujíce slov, která jeho návštěvnice tehdy v chaloupce pronesla "- Přiznávám, zapomněl. Je rovnodennost, tak?"
"Jinak bych tu nebyla." Odvětila žena a snad jakoby se jí tváří mihl náznak úsměvu. Stále hleděla na krále. Dvořani zatajovali dech nevolí nad tou nekorektností bontonu - v přítomnosti krále se má snad uklonit, když už pomineme to, jak vypadá, ne?
"Posaďte se." Vybídl ji král a pokynul ke stolu, u nějž všichni seděli.
"Ta drzost-!" Vykřikla princezna ze zemí písku a rozhořčeně vstala.
I princezna ze severních krajů se k ní přidala. "Co za lůzu k nám chcete posadit, výsosti?!"
"Nemá ani na boty, ale s námi má sedět?" Přidala se i třetí princezna.
Král na ně pohlédl tak, že všechny zmlkly. Sám potom odsunul jedno z křesel, aby si příchozí mohla sednout. Její tenké, bledé rty se zvlnily do poněkud pobaveného úsměvu, když si sedala.
"Nevítaná." Pronesla tiše na potvrzení svého proroctví. Král se zarděl.
...

View more

Dny plynuly a plynuly. Zprvu byl král stále zamyšlený a tichý, ale silné dojmy z návštěvy chaloupky se pomalu vytrácely, až zmizely úplně a král se znovu smál na celé kolo, hodoval a bavil se s dvořany, svými přáteli a svými příbuznými. Šeptal sladká slova do oušek dívek, které je obsluhovali, jezdil pomáhat do městečka s čím bylo třeba - zkrátka byl opět týmž králem, jakého jeho poddaní znali.
Léto pominulo a listí začalo zlátnout. Královstvím se přehnala jako povodeň zpráva, že se král rozhodl najít si královnu. Poddané měli radost - jejich král, který se zdál být navěky starým mládencem se konečně rozhodl!
A tak vyrazili poslové do sousedních království, by zvěděli, zda se zde nenachází princezna na vzdáváni, která by krále chtěla.
Aniž by o tom král věděl, kdesi hluboko v lesích sledovala jednoho z poslů dryáda. V podobě podzimního listí se mu pletla do cesty a když se dozvěděla, jakou zprávu nese, ozval se u uší posla tichý, dívčí smích plný radostného očekávání a dryáda, unášená bratříčkem větrem, zmizela v lese, aby předala lidské poselství té, která bydlí v chaloupce.
Týdny plynuly a na králově zámku začaly přípravy na okázalou hostinu. Již byly připraveny pokoje pro tři princezny, které přijedou ze sousedních království a pobudou zde, aby je král lépe poznal a mohl si tedy mezi nimi vybrat svou nastávající. Stoly se zaplnily exotickým ovocem a nejrůznějšími druhy jídel, když na sklonku října trubači hlásily příjezd princezen. Jako první přijela princezna ze zemí písků, od moře. Její pleť byla hnědá, vlasy černé jako noc a hebké jako hedvábí. Byla však celá oděná ve zlatě. Ve zlatě si prohlížela svůj odraz a na zlatě si nechávala přinášet kusy jehněčího, ze zlata pila trpká vína. Králi se líbila, ale hned poznal, že se do ní nemůže zamilovat, protože žena milující zlato nenachází ve svém srdci dostatek lásky pro muže. I přes to se rozhodl nabídnout jí své pohostinství do doby, kdy bude ona sama chtít.
Jako druhá přijela princezna ze severu. Byla pravým opakem prvé princezny. Její pleť byla sněhově bílá, rty úzké, snad až trochu kruté, oči průzračně, ledově modré a vlasy světlé jako sluneční svit. Přijela ale zahalená v kožešinách nejvzácnějších zvířat. Z kožešin měla plášť, boty, rukavice, kožešinami měla lemované šaty. Na řetězu vedla vlka, kterého dostala darem. Zvíře bylo shrbené, ustrašené v důsledku krutého, bezcitného zacházení své majitelky. I tady král i přes krásu princezny poznal, že ji nemůže milovat. Kde je krutost, láska chřadne.
I druhé princezna však král nabídl své pohostinství a netrpělivě očekával příjezd třetí, v níž, jak doufal, pozná svou nastávající a ženu, kterou bude moci nadosmrti milovat.
Třetí princezna pocházela z kraje, kde bylo všeho dostatek. Byla velice při těle, omámená blahobytem. Hnědé, poněkud řídnoucí vlasy měla zakryté honosnou parukou a byla ověnčena množstvím šperků. Pohrdavě shlížela na jídlo, které král připravil, přivyklá na okázalosti větších hostin. Král zdrceně seznal, že ani tady nepochodí.

View more

To mi lichotí ^^"

---

Jako lusknutím prstů všechny zdroje světla - svíce, oheň v krbu a snad i slunce za zdmi chaloupky - zhasly. Král zatajil dech. Hlas se ozval znovu. Těsně u jeho ucha.
"Zdá se, že tvá družina už není zcela středem tvé touhy. Víc, než tvou družinu ti však v tuto chvíli dát nemohu."
"Co tím myslíte?" Zeptal se král zmateně, polekán náhlou tmou a jako slepý zapátral ve tmě po ženě, která promlouvala tak blízko. Našel však jen prázdnotu.
"Až znovu vyrazíš, hledej keře borůvčí. Povedou tě zpět k tvým lidem, ty zvědavý." Ozvalo se opět těsně u jeho ucha. Král pocítil teplý vzduch na rameni, jak neznámá vydechla.
"Kdo jste?" Vykřikl král s rozčilením v hlase. V jeho srdci však zaplanula i nezkalená touha poznat, kdo jej hostí.
"Já jsem ta, kterou všichni znají a jejíž jméno nikdy nevyslovily. Ta, jíž se všichni bojí a kterou všichni bláznivě, zoufale milují. Jsem udržovatelka rovnováhy a ochránkyně lesa. Vím o tobě mnohé, králi. Vím, že jsi dobrý člověk - jinak by jsi sem nemohl vstoupit. A protože jsi dobrý, odvážný člověk, dovolím ti i odejít." Náhle se otevřely dveře chaloupky. Za nimi byl malý keřík borůvčí. Venkovní světlo ozářilo vnitřek chaloupky, kde byl pouze král - a látková clona, znovu zatažená, jako by se jí král nikdy ani nedotkl.
"Jdi, dokud můžeš. Tvá touha by tě tu spoutala spíš, než cokoliv jiného." Ozvalo se zpoza látky. Král se zachvěl a vykročil ke dveřím. Než vyšel ven, ještě se zarazil.
"Najdu-li svou družinu tak, jak říkáte, chci se vám odměnit."
"Najdeš ji." Odvětil hlas pevně, jistě.
"Pak vás žádám - přijďte na můj hrad. Chci vás odměnit." Zopakoval král a tiše vyčkával na odpověď. Dlouhou dobu bylo ticho.
"Tvé úmysly jsou čisté. Spíš, než odměny se mi dostane odmítnutí. Ale přijdu. Přijdu v den podzimní rovnodennosti. Zapomeneš, ale budeš mne očekávat. Teď jdi."
A král tedy šel. Držel se keřů borůvčí a skutečně našel svou družinu tak, jak žena říkala. Jeho přátelé se jej ptali, co se stalo, ale král řekl jen toliko, že zabloudil, ale naštěstí zaslechl hlasy svých přátel díky nimž se dokázal vrátit zpět. Všichni se radovali - až na krále. Byl tichý a zádumčivý, i když se vrátili na hrad. Povečeřel jen skromně a šel si brzy lehnout. Spánek ale nepřicházel. Stále cítil vůni bylin a nemohl přestat myslet na ten hlas a na ženu, které patřil. Snažil se představit si její tvář, ale ať se snažil sebevíc, nedokázal to.
Nakonec se mu přeci jen podařilo usnout, ale spánek byl bezesný a těžký.
....

View more

Většinou mi to nedá a chvilku je pozoruji. Záleží ale na tom, jestli jsou jen "silnější" nebo obézní.
Asi je nějak moc neřeším, ale zrovna dneska ráno, když jsem jela do fitka, si ke mě na dvojsedačku přisedla paní, která obézní byla. Já u sebe měla velkou tašku a hrozně mi vadilo, jak jsem tam byla namáčklá. Je jasné, že v autobusech je nějaký osobní prostor jen fráze, ale tahle pozice tělo-na-tělo mi byla hodně nepříjemná, obzvlášť po ránu. To pak člověk začne uvažovat, jestli daná osoba trpí nějakou vrozenou indispozicí, nebo jestli prostě jenom hodně žere. Snažím se nad tím ale nepřemýšlet, když toho člověka neznám osobně.
V rodině mám ale pár "výstavních kousků", kteří by se s přehledem mohli rozdvojit a vzniklí dva lidé by měli takovou normální, hubenou postavu. U nás v rodině je to ale dané tím, že jsou ti daní jedinci nenažraní. Nenaděláš nic.

View more

Celá pohádka je asi na čtyři stránky, ale dobře, tady je pokračováníčko. :D

---

V chaloupce bylo šero, které narušovala pouze záře z množství svící a malého krbu, nad nímž byl zavěšen zčernalý kotlík, v němž se cosi vařilo. Ono tiché klokotání a praskání dřeva doplňovalo tiché povrzávání trámků, když zafoukal silnější vítr - až teď si král uvědomil, že do teď bylo úplné bezvětří. Jakmile si jeho oči zvykly na přítmí, začal si prohlížet vnitřek chaloupky. Jedna její část byla zahalená tmavošedou látkou, která sloužila co by stěna a znemožňovala mu výhled na prostor za ní. To, co král viděl, ho však ohromilo. Kolem viselo nepřeberné množství sušených bylin. Stůl byl pokryt starými, voňavými knihami a listy zažloutlého papíru. Jinde zase ležely staré karty se zvláštními obrázky a mnoho, mnoho kamenů nevídaných barev. Na policích byly flakony naplněné podivnými tekutinami, z nichž některé snad vydávaly tlumenou záři. Nebyla tu žádná podlaha, jen udupaná hlína a tu a tam jakási hrubá látka namísto koberců. Po zdech chaloupky, které tvořily jen nahrubo opracované dřevěné trámky viselo množství cárů papíru, které se podobaly těm na stole, jen s tím rozdílem, že byly popsané. Král se nahnul k jednomu z nich, zvědav, co se na něm píše.
Dřív, než stačil byť jen zaostřit na prapodivně zakroucené písmo, které list papíru pokrývalo, zpoza zástěny se ozval tichý ženský hlas. Byl klidný, hluboký a melodický, ale rezonovalo v něm cosi zvláštně zvířecího a hrubého.
"Co si přeješ, králi?"
Zeptal se hlas. Královo srdce poskočilo. Polekaně se napřímil.
"Omlouvám se, že jsem... Myslel jsem, že..." Král, jindy rozvážný, moudrý a rétoricky velmi zdatný ztratil řeč. Cítil se jako malý chlapec, kterého rodiče nachytali při nějaké nepravosti.
"Když nehledáš, nenajdeš. Nehledal-li jsi cizí přítomnost, omlouvá tě, že sis myslel, že jsi sám. Ale - věz, králi - nikdy nejsi sám." Promluvil hlas do rozpačitého ticha. Byl stále stejný. Klidný a rezonující tichem.
Král si odkašlal. Nechápal, co se s ním děje. "Omluvte mou nevychovanost." Promluvil znovu, již pevněji, avšak ne tak jistě, jak by si přál. Vykročil k látce, která jej dělila od obyvatelky této chaloupky. Už natahoval ruku k šedavé cloně, když hlas znovu promluvil.
"Nedělej to, králi. Je lepší nepoznat, co nehledáš. Mluvme ale o tom, co hledáš. Tvá družina je strachy bez sebe." Král ustrnul uprostřed pohybu. Byl zaskočen, ale nenechal se odradil. Dotkl se látky a odhrnul ji stranou.
...

View more

Ha! Předevčírem jsem o tom psala maturitní slohovou práci - úvahu! :D
Víš, mně hrozně vadí, jak se feminismus vnímá jako něco negativního, když to vlastně vůbec negativní není. Definice feminismu na http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/ je:
• hnutí za rovnoprávnost a zvýšení vlivu žen

---

• chování a projevy charakteristické pro ženské pohlaví

---

• projev pohlavního zvratu u samců v typ samičí

---

... Štve mě, že všechny "feministky" jsou vnímány jako aktivistky a fanatičky, které by nejradši chlapům uřezaly bradavky. Aktivisté a fanatici jsou všude, ale přijde mi, že snad jen u feminismu se tak vnímají úplně všechny ženy, které nějak bojují za rovnoprávnost, nebo o tom mluví.
S myšlenkou feminismu - tedy myšlenkou rovnoprávnosti - souhlasím. Dívám se na věc i z pohledu zaměřeného na mužství a ženství coby na energie. Mužská-yin-lineární, ženská-yang-cyklická. Jsou všude v přírodě, vždycky kolem byly a všechno utvářely. Když je mezi nimi harmonie dochází ke zrození nového života. Obě jsou stejně důležité, stejně cenné - jen tak může všechno probíhat správně. Jedna nemůže potlačit druhou, aniž by se všechno nevychýlilo z rovnováhy.

View more

Svůj první příběh napsaly před spoustou let. Byly to začátky, bylo to dětství, byl to brak.
Časem se začínaly ruce sžívat s mozkem a mysl s mozkem. Začala jsem se lepšit, stylisticky jsem se vyvíjela a rozvíjela si obzory četbou a sledováním okolního světa.
Svůj poslední příběh jsem napsala předevčírem, do slohovky z češtiny. Den před tím dvě slohovky z ajn a ještě před tím vznikla pohádka na dobrou noc pro vílu Lyz.
Tady je úryveček. :)

---

Bylo nebylo jedno království. To království bylo uprostřed lesů, vládla tam absolutní monarchie a nikdo neměl řeči, protože nic jiného neznali a konec koncům to všem vyhovovalo, protože jejich král byl hubený abstinent, sportovec a nekuřák upřednostňujícím rostlinnou stravu, který podporoval Tibet a neměl rád diktaturu. Celkově moc nepodporoval násilí a to jeho poddaným vyhovovalo - byl pro ně jak skvělým králem, tak skvělým vzorem.
A jednoho dne se stalo, že byl král se svou družinou plnit krmelce v lesích a sbírat odpadky, které tu občas nechávali obchodníci ze sousedních království, když používali obchodní cesty. Král byl rozhořčen neekologickým smýšlením jiných lidí na tolik, že se od své družiny odtrhl. Marně se je snažil znovu najít. Aniž by to sám tušil, šel stále hlouběji do lesů - až tam, kam maminky zakazují svým dětem chodit. Až tam, kde žijí bytosti, které se do běžného dění světa zapojují mnohem více, než by se zdálo. Jen je nevídáme. A tak, zatímco král hledal své přátele, vědě o něm celý les. A celý les ho neomylně vedl k malé chaloupce usazené vedle říčky, v malém dolíčku porostlém mechem a kapradím. Les tu byl jiný - zdálo se, jako by zářil modravými a zelenými barvami a voněl těžkou vůní bylin a jehličí. Kmeny stromů se tyčily výš než obvykle a jen tu a tam umožňovaly králi vidět chaloupku.
Z malého, ke straně nahnutého komínku stoupal šedavý kouř. Král si najednou všiml, že je celý les nezvykle potichu. Zdálo se mu, že všechno kolem čeká, jak se zachová. Na chvilku se mu sevřel žaludek zvláštním pocitem strachu. Ale protože mu byl do vínku dán pořádný kus odvahy, směle vykročil vpřed, blíž k chaloupce. Každým krokem se mu zdálo, že napětí roste. Až když stanul na prahu dvířek z tmavého dřevo a množstvím vyrytých symbolů, které neznal, vše z něj opadlo. Mohl znovu volně dýchat a nechápal, co to bylo. Les byl znovu tajemně krásný a vzduch voněl. Zvedl ruku, aby zaklepal, ale dveře se samy, s tichým vrznutím pootevřely, zvouce ho by vstoupil. Krále to překvapilo, ale nečekal a vešel dovnitř.
....
Na to, že jsem to psala z fleku, odstavec po odstavečku na chatu na fcb jsem s celkovým výsledkem spokojená. c:

View more