Michal Altair Valášek

Marka Prchala "znám" do té míry, že se už dvacet let tak nějak motáme na stejných webech. Osobně jsme se nikdy neviděli, alespoň pokud si pamatuji. Nicméně, nad těmito otázkami jsem se nedávno dost hluboce zamýšlel, takže přesto odpovím.

---

Za prvé, já sice Andreje Babiše vnímám jako hodně velké zlo a nebezpečí, ale lidé kteří pro něj pracují to možná vidí jinak. Neříkám, že Marekl Prchal je Babišovým příznivcem (i když ani to vyloučit nelze), ale možná ho prostě jenom nevidí jako arciďábla, ale jenom jako standardního politika, který přišel a zase odejde a pes po něm neštěkne. Ostatně, jak skončil takový Jiří Paroubek: druhdy obávaný hegemon české politiky, neporazitelný a nezničitelný... a dneska točící směšná videa o holotropním dýchání nebo čem vlastně.

---

Za druhé, Marek Prchal je profesionál, špička ve svém oboru, a prostě se chopil příležitosti udělat něco velkého. Často v podobném kontextu připomínám výrok výrobce hůlek pana Ollivandera z Harryho Pottera, který řekl, že ten jehož jméno nesmíme vyslovit "...dokázal velké věci. Hrozné, to ano, ale velké."

---

Mám značné pochopení pro lidi, kteří chtějí ve svém oboru dokázat velké věci a jsou ochotni se kvůli tomu zaprodat třeba i ďáblu. Lidi, jako Leni Riefenstahl nebo Albert Speer. Špičky ve svém oboru, jimž ohavný spojenec umožnil dosáhnout objektivně úžasných výsledků, které by jinak nebyly možné. Možná to Marek Prchal vidí nějak podobně. Ve svém oboru dosahuje úžasných výsledků, má jisté své místo v historii a v učebnicích. Možná mu to prostě samo o sobě stojí za to.

---

Já sám jsem se v minulosti dostal do trochu podobné situace, kdy se mi otevřela možnost udělat v mém oboru nesmírné věci, i když poněkud v rozporu s mými morálními zásadami. Nakonec jsem té příležitosti nevyužil, ale ani ne tak z morálních důvodů, jako spíš protože jsem naznal, že by to prostě nemohlo fungovat, že bych prostě nedokázal fungovat tím způsobem, jaký by pro to byl nutný.

---

Ale jsem hodně dalek tomu odsuzovat lidi, kteří se rozhodnou jinak. Velké věci prostě mají svůj smysl a hodnotu, i když jsou hrozné.

View more

Na to se bohužel nedá jednoduše odpovědět, problematika je příliš složitá a záleží na tom, kdo a jakými prostředky se o to bude snažit.

---

MAC adresa je vidět jenom v lokální síti, nejde za nejbližší router. Tj. vidí ji jenom provozovatel sítě, kam je zařízení bezprostředně připojeno, ale ne třeba provozovatel web serveru, na jehož stránku se díváš. Tj. lze detekovat, že se totéž zařízení připojilo do dvou různých sítí, má-li útočník záznamy z těchto sítí, ale nelze obecně vystopovat počítač podle MAC adresy přes Internet, když nevíš kde ho hledat. Adresy připojených zařízení se ve většině sítí nijak dlouhodobě neukládají a nelogují. Nicméně v některých ano, zejména tam kde je potřeba se do sítě přihlásit přes nějaké webové rozhraní (typu souhlas s podmínkami a podobně). MAC adresu lze ovšem snadno změnit. Aktuální verze Windows 10 to dokonce na Wi-Fi umí dělat automaticky.

---

Na druhou stranu nejde jenom o MAC adresu. Lze provádět fingerprinting operačního systému, browseru, behaviorální analýzu... Ale to vyžaduje poměrně velké zdroje a cílený útok.

---

Z pohledu provozovatele webové stránky lze počítač jednoznačně identifikovat poměrně snadno pomocí cookies a "supercookies", což jsou různé podobným způsobem využitelné technologie - local storage, fingerprinting browseru a podobně. Pokud navštěvuješ tutéž webovou stránku, provozovatel tě dokáže poznat, ať se připojíš kdekoliv (neprovedeš-li speciální opatření). Jenomže tyto informace zase typicky nejsou k dispozici provozovatveli sítě, přes kterou se připojuješ, nepodnikne-li na tebe cílený útok.

View more

Myslím si, že každý vztah je jiný a univerzální pravidla neexistují. Co jednomu pomůže, to druhého zabije. Náš vztah s Myshí je v mnoha ohledech netradiční, ale funguje nám to - minimálně natolik, že jsme spolu přes 17 let. Ani v nejmenším bych si však netroufl naše přístupy doporučovat obecněji.

---

Pokud se polyamory týče, to si prostě nedovedu představit. Pokládám za zázrak, že se mi podařilo najít aspoň jednu osobu, s níž jsme schopni se milovat a udržovat nějaký emocionální vztah. Představa, že by něco takového bylo možné ve více než dvou lidech, je pro mne zcela fantaskní. Nicméně řadě lidí to funguje, takže to asi obecně není tak nemožné, jak já si představuju.

---

Pokud se "volného manželství" týče, pak nevím co si pod tím mám představit. Že si budete každý souložit s někým jiným? Nebo ne souložit, ale třeba úchylačit, pokud vás to bere? Pokud to chcete, tak to zkuste. Já jsem ochoten seřezat nebo cvičit skoro každého, nechat se cvičit jako kůň skoro od každého a nesouložím s nikým. U nás to docela funguje. Jestli to bude fungovat u vás, netuším.

---

Myslím si, že člověk by se měl chovat především tak, aby byl v míru sám se sebou. Já sám jsem ten hlavní člověk, se kterým musím vyjít. Jakýkoliv odsudek který přijde zvenčí, jakákoliv nadávka, výsměch či šikana, je čajíček v porovnání s tím co bych zažil, kdybych si nevážil sám sebe. Kdybych měl litovat věcí které jsem udělal nebo neudělal. V mém životě jsou dvě zásadní chyby, které jsem udělal - z vnějšího pohledu nejspíš zcela nepostatné - a mrzí mne tisíckrát víc než cokoliv, co mi udělal kdokoliv zvenčí.

---

Přijde mi pitomost "zbavovat se okovů normality" jenom proto abych se zbavoval okovů normality, které mi v zásadě vyhovují. Ještě větší pitomost ale je nechat se jimi svazovat, pokud mi nevyhovují.

---

Pokud se reakce dětí týče, tak nevím reakce na co. Nicméně děti za "normální" považují to, co vidí. Takže pokud má Alex tatínka, co si hraje na koně (a kolem spoustu dalších lidí, co jsou tak či onak "zvířecí"), je to pro ni normální. Samozřejmě u větších dětí, které už mají své názory na život, to bude poněkud jiné. Pokud rodiče celý život vštěpovali konvenční způsob života jako hlavní ctnost a pak si k sobě v rámci polyamory vezmou někoho dalšího, asi to bude chtít hodně vysvětlování.

View more

Rozlišoval bych depresi a "depresi".

---

Necítím se kvalifikován vyjadřovat se k výskytu deprese coby nemoci, psychické poruchy. Nevím, zda je skutečně rozšířenější než v minulosti, možná ji jen umíme lépe diagnostikovat, nevím.

---

Přijde mi ale, že přibývá lidí, kteří každý splín prohlašují za depresi a že se to stalo tak nějak módním, zejména mezi mladými, pokud tedy mohu furries brát jako dostatečně reprezentativní vzorek mladých.

---

Pokud se sebevražd týče, tak si nejsem vědom žádného jejich velkého nárůstu - alespoň ne v ČR. Podle ČSÚ jejich počet dlouhodobě spíše klesá, krátkodobě osciluje. Myslím si, že může jít o mediální distorzi reality, která se projevila i na tobě, že máš pocit, že počet sebevražd významně narostl, i když ve skutečnosti tomu tak nebylo. Dříve se o sebevraždě dozvědělo pár lidí, teď o tom díky online médiím ví druhý den celá republika.

View more

Já tady mám takovou sadu otázek, se kterou nevím co si počít. Protože vesměs prokazuje základní nepochopení problematiky tím, že se dožaduje "absolutních" odpovědí.

---

Neexistuje nic jako "aboslutní anonymita". Neexistuje nic jako "absolutně neprolomitelná šifra". Všechny bezpečnostní mechanismy fungují ne na principu "učinit útok nemožným", ale "učinit útok prakticky neproveditelným pro předpokládaného nepřítele za předpokládaných okolností".

---

Konkrétně v případě anonymity záleží na tom s kým komunikuji a jak často. Jednorázová nebo zřídkavá anonymní komunikace je snadná. Když si vezmu takové ty klasické případy, tak bych nepochybně dokázal třeba nahlásit bombu nebo poslat vyděračskou zprávu tak, aby mne policie neodhalila. Myslím si, že bych dokázal udržet i dlouhodobější anonymní komunikaci, jakkoliv nepraktické by to bylo.

---

Dokážu obejít obecné, necílené metody, jako je zpětné prošetřování, data retention... Nedokázal bych obejít cílený profesionální útok v čase samém - třeba pokud by po mně osobně a mé komunikaci cíleně šla česká vojenská rozvědka (nebo obdobná organizace), téměř s jistotou bych už anonymitu komunikace neudržel ani kdybych o tom věděl, protože na to nemám prostředky ani výcvik.

View more

Když si s někým hraju, nemám žádný detailní plán ani detailní domluvu. To se nedělá tak, že si s někým dohodneš "dostaneš X ran o síle Y G". Přemýšlím, jak to srozumitelně vysvětlit.

---

Je nějaká míra bolesti (či jiného "negativního" aspektu), která je v prvním plánu příjemná. To je to, co vědomě chceš a aktivně vyhledáváš.

---

Pak je něco, co už nevydržíš. Co už vůbec není sranda a natvrdo to nechceš zažít, mnohdy protože to už zahrnuje míru zranění, kterou pokládáš za nebezpečnou nebo jinak nežádoucí.

---

Ovšem mezi těmito dvěma zónami není žádná jasně definovaná hranice, ale velice široká šedá zóna. Kdy už je to za hranicemi toho "příjemného", ale ještě to není "natvrdo špatně". Kde už to tak trochu přestává být hra a začíná to být doopravdy, ale zase ne úplně. A z mého pohledu - a to nezávisle na tom, jestli jsem zrovna nahoře nebo dole - je tohle to opravdu zajímavé místo.

---

Jako subík chci po skončení mít pocit "Huh, tohle jsem opravdu zvládnul? Jakože fakt?" a jako domík chci, aby tenhle pocit měl můj protějšek. Ty nejlepší zážitky vznikají ve chvíli, kdy se po skončení akce samé neudržím na nohou a nadávám, že moje blbý nápady mne jednou zabijou. Pohybovat se jenom v hranicích komfortní zóny je... nuda. Jako není to špatné, furt lepší než nic, ale tak nějak žádný překvapení, všechno v normě. Jakmile se dostaneš za hranice té komfortní zóny, začne to teprve být zábavné.

---

Mám-li odpovědět na otázku tak jak byla položena, tak se vždycky někoho snažím týrat o trochu víc, než dotyčný čekal, nebo než co by si aktivně přál. Protože právě v tom je ten vtip.

---

Pokud jde o to "naštvání", tak pokud mne někdo štve, tak s ním neúchylačím, ale ignoruju ho. Může se stát, že z chování protistrany zjistím, že toho zjevně má málo a je třeba přitlačit. Ale s tím se musí opatrně, zejména když si hraješ s někým, koho moc neznáš. Protože na bolest/stress lidé reagují různě. Spousta lidí se třeba při výprasku (apod.) směje, ale není to že by se domíkovi vysmívali, ale prostě tak reagují na bolest.

View more

O francouzské politice vůbec nic nevím. V takových případech se vyplatí řídít se zásadou Roberta Heinleina, který vložil Lazaru Longovi do úst následující výrok:

---

"Jsi – li součástí společnosti, v níž probíhají volby, tak vol. Možná, že nejsou kandidáti nebo opatření pro něž bys hlasoval… určitě jsou však takoví, proti nimž bys to udělal. Jestli máš pochybnosti, vol proti. Tak se málokdy spleteš.

---

Jestli ti to připadá jako volba naslepo, prokonzultuj volby s nějakým bláznem, co to myslí „dobře“ (vždycky se kolem nějaký takový najde), a požádej ho o radu. Potom to udělej přesně obráceně. Umožní ti to být dobrým občanem (pokud si takovým přeješ být) a nemusíš přitom trávit obrovské množství času poctivým a legitimním výkonem volebního práva."

---

Podle tohoto empirického pravidla je mi Le Pen sympatická. Někdo koho nemá rádo tolik profesionálních konatelů dobra za cizí peníze musí mít něco do sebe.

View more