Michal Altair Valášek

Myslím si, že je to normální povolání, které by se tak mělo brát.

---

Nemyslím si, že lze objektivně stanovit "důležitost profese". Pokud budu mít hlad, je pro mne důležitější pekař, než kardiochirurg. Potřebujeme obojí, akorát ne všichni stejnou mírou a ve stejném čase.

---

Nevím, jak je to s náročným studiem. Je otázka, nakolik je to náročné studium skutečně potřebné. Jestli to není jako u programátorů, kde sice do studentů cpou pokročilou matematiku, ale ve skutečnosti ji většina běžných programátorů nepotřebuje. Skutečně všichni lékaři nezbytně potřebují úplně všechny znalosti, které se musejí na škole naučit? Nevím, to musejí zodpovědět oni. Ale každé povolání je něčím náročné.

---

Pokud se platu týče, tak tam vidím problém spíš v našem socialistickém zdravotnictví. A myslím si, že jsou i profese, kde je poměr náročnosti práce k ohodnocení ještě horší - třeba pomocný zdravotnický personál, abych zůstal v oboru.

---

Mé zkušenosti s českým zdravotnictvím jsou spíše negativní, ale myslím si, že to není lékaři jako takovými, ale naprosto perverzním systémem, který dobré věci trestá a špatné podporuje.

View more

Nejdříve je nutné provést zásadní reformu sociálního a do jisté míry právního systému. Stanovit jednoduchá pravidla, která bude možné efektivně vymáhat a také to dělat. Jakmile bude toto uděláno, pak klidně otevřít hranice imigrantům všeho druhu s tím, že se ale musejí pohybovat v rámci platných zákonů, že jim nikdo žádné úlevy dávat nebude. Za takových podmínek bychom si mohli dovolit i humanitární pomoc, v rámci které obětem válek apod. dáme něco navíc - přibližně v takovém rozsahu, jako vlastním občanům, postiženým třeba přírodní katastrofou nebo něčím podobným. Dokud dodržuješ zákony a zákony jsou rozumné, je mi jedno, jakého jsi vyznání, původu a čeho všeho.

---

Problém je, že v současné situaci může přijetí i nepřijetí kohokoliv dopadnout naprosto jakkoliv. Český právní a sociální systém je bludiště plné absurdit, v němž se pořádně nevyzná nikdo a podle mne nelze fakticky odhadnout, jaké důsledky bude mít, když přijmeme "n" (100, 10 00, 10 000...) imigrantů.

---

Nemyslím si, že plánované počty představují nějaké zásadní nebezpečí pro ČR a nesouhlasím tedy s alarmistickými bojůvkami. Na druhou stranu nesouhlasím ani s opačnými bojůvkami, které tvrdí, že udělat to či ono je naše povinnost, třeba proto, že někdy před půl stoletím někdo pomohl našim emigrantům.

---

NENÍ NAŠE POVINNOST DĚLAT COKOLIV. Nejsme povinni nikoho přijímat, ani nejsme povinni nikoho odmítat. Měli bychom rozumně zvážit, co jsme schopni zvládnout a co nám to přinese za pozitiva a za negativa. Bohužel, diskuse na toto téma se omezuje na přeřvávání různých skupin v duchu "musíme-nesmíme" a obě tyto skupiny jsou mi zhruba stejně odporné.

---

Myslím si, že je na základě principů naší kultury rozumné nabídnout pomoc někomu, kdo ji potřebuje. Jsme natolik bohatá a rozvinutá společnost, že si to můžeme dovolit a může nás to i obohatit. Ovšem musíme tak činit v takovém rozsahu a takovým způsobem, který nám jako pomáhajícímu neuškodí. A to je ta diskuse, která nám chybí.

---

Máme prý přijmout 1500 uprchlíků. Proč 1500? Proč ne 3000, proč ne 500? Kde se to číslo vzalo? Je to 1500, protože máme 1500 míst na ubytování a připravené peníze pro právě tolik osob? Nebo to někdo střelil od boku a budeme složitě řešit, kam ty lidi sakra nacpeme a komu sebereme prachy, abychom to zaplatili? Nebo naopak budou obývat jeden barák v uprchlickém táboře pro desetinásobek lidí a na jednoho cizince připadne pět místních úředníků?

View more

Původně jsem chtěl napsat "vůbec, nesnáším všechny lidi stejně". Pak jsem naznal, že to je příliš laciná odpověď. Pak jsem si uvědomil, že je ale pravdivá.

---

Na úvod bych měl říct, že proti schematickému posuzování na základě rasy, národnosti, pohlaví (což se dneska označuje za rasismus, sexismus atd.) principiálně nic nemám. Schopnost dovozovat z jednotlivostí obecné závěry je znakem inteligence. Pokud ze zkušenosti vím, že cikáni kradou víc, než necikáni, je logické, že si před nimi budu hlídat peněženku.

---

Problémem se schematické posuzování stane v jednom ze tří případů:

---

a) Nekoná to soukromoprávní subjekt, ale stát, který jedná vrchnostensky, není s dotyčným v alespoň přibližně rovném vztahu. Protože stát takové věci dělat nesmí. V praxi je ovšem zhusta činí, čímž uvedené předsudky ještě prohlubuje, za rozumnou hranici.

---

b) Dotyčný není schopen se z toho schematického posuzování vymanit. Je zcela v pořádku k někomu přistupovat s nějakým "výchozím nastavením" na základě předchozích zkušeností s lidmi podobných charakteristik. To je projev inteligence. Ale není v pořádku v něm setrvávat, i když se ukáže, že byl chybný. Neschopnost se přepnout z předpokladů do reality je naopak projevem hlouposti.

---

c) Uvedené výchozí nastavení vychází ze špatných vstupních dat. Z pověr, drbů a propagandy, ne kritického myšlení.

---

That being said, myslím si, že sám rasista nejsem. Ale spíše shodou okolostí, než nějak vědomě.

---

Za prvé, žiji v rasově homogenní společnosti. Příslušníky jiných ras potkávám velice zřídka a nikdy jsem s nimi nevstoupil v žádný konflikt, nebo rozhodně ne v takové míře, abych si to zapamatoval a shledal podstatným.

---

Za druhé, jsem založením člověk nedůvěřivý a podezíravý. Nejsem soudce, abych se musel řídit zásadou in dubio pro reo, takže od KAŽDÉHO člověka tak nějak implicitně očekávám, že mne bude chtít nějak poškodit, dokud neprokáže jinak a podle toho se zařídím. V praxi si tedy nebudu hlídat peněženku před cikány, protože si ji prostě z principu hlídám před každým.

---

Za třetí, nedám se snadno ovlivnit pověrami, drby a propagandou. Pověrami pohrdám. Drby mi jako technokratickému asociálovi nikdo neříká a pokud ano, obratem je zapomenu. Propaganda na mne má hodně omezený vliv, protože se řídím zásadou "nevěř devadesíti procentům toho co slyšíš a polovině toho, co říkáš". Vzhledem k tomu, čím se živím, dokážu poměrně snadno identifikovat obyvklé přesvědčovací postupy, rétorické figury, argumentační fauly - kdyby už jenom proto, že řadu z nich rutinně sám používám.

---

Za čtvrté, tyhle věci obvykle vyplývají ze strachu a já se konkrétních lidí obecně nebojím. Bojím se davu, ale ne jednotlivců. Myslím si, že v případě potřeby dokážu být podstatně horší, než většina lidí. Že většina lidí má větší zábrany, než já. Nepochybně jsou lidé, kteří mi mohou ublížit, ale není jich zase tak moc, abych se jich musel bát.

View more

Ano, můžeš. § 86 zákona č. 89/2012 Sb. (nový občanský zákoník) praví:

---

"Nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy."

---

Jednání na úřadě nebo reklamace není věcí soukromého života a tudíž se na něj uvedená ochrana nevztahuje. Kromě toho § 88 NOZ dále stanoví, že "Svolení není třeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob." Což je podle mého názoru přesně ten případ, kdy si pořizuješ záznam úředního/obchodního jednání pro případ pozdějšího sporu.

---

Ohledně použitelnosti takového záznamu v soudním nebo správním řízení pak obecně platí tzv. zásada volného hodnocení důkazů. Z té mimo jiné vyplývá, že jako důkaz je možno obecně použít cokoliv, co může posloužit k osvědčení prokazované skutečnosti. Je ovšem na rozhodujícím orgánu, jakou váhu danému důkazu dá, jak se s ním vypořádá atd. Musí to ale zdůvodnit.

View more